A nebylo to zdaleka poprvé, kdy si takto Jaroslav Vlnatý ověřil své vědomosti. „Pětkrát jsem se účastnil AZ-kvízu a jednou Duelu na Slovensku. V AZ-kvízu jsem byl poprvé před 16 lety. Soutěž jsem sledoval v televizi. Napadlo mě, že bych to mohl zkusit a zalíbilo se mi to. Ne vždy vyhraji, ale důležité je účastnit se a zkusit to,“ říká dvaapadesátiletý rodilý Písečák.
Dnes už je tak na světla kamer a účinkování v televizi zvyklý. Přesto i u něj funguje stále tréma. „Občas si vzpomenu i na věci, které bych normálně nevěděl. Horší je, když vím, že znám správnou odpověď, ale v danou chvíli ji ze sebe nedostanu. Jsem v takovém stresu, že si z natáčení pamatuji půlku a při premiéře se občas sám divím, co všechno se tam dělo,“ popisuje Jaroslav Vlnatý.
Současně říká, že záleží také na taktice protihráčů a štěstí na otázky, které podle svých slov při soutěži Kde domov můj měl. „Měl jsem hodně štěstí na otázky v prvním kole a podařilo se mi rychle mačkat tlačítko. Nejtěžší to bylo ve slovenské soutěži Duel, kde člověk musí v hlavě otázku okamžitě překládat ze slovenštiny a zároveň přemýšlet nad odpovědí, přesným slovenským výrazem,“ srovnává Jaroslav Vlnatý.
Náročný byl už samotný konkurz do Duelu. „Po telefonu mi dala producentka 15 otázek a mohl jsem udělat maximálně dvě chyby. Neznal jsem odpověď hned na první, čistě slovenskou otázku, pak jsem to ale dál zvládl,“ vzpomíná.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
A v čem si je nejjistější? „V tom, na co si momentálně vzpomenu. Jak se říkalo na Slovensku, je to z každého rožku trošku,“ vtipkuje vítěz vědomostní soutěže. Znalosti čerpá z knih, křížovek, internetu i televize.
„Už v dětství jsem rád a hodně četl, hned jak jsem se naučil číst, začal jsem chodit do knihovny. Stačí, aby kolem mě prošla nějaká informace a zapamatuji si ji. Pak je důležité si na ni ve správnou chvíli vzpomenout,“ podotýká Vlnatý. Vystudoval dopravní průmyslovou školu v Plzni. Pracoval pak do roku 1994 v Praze na dráze v mezinárodní pokladně na nádraží. Od té doby je v invalidním důchodu.
Muž, ze kterého vyzařuje optimismus, se totiž dlouhodobě potýká s vážnou nemocí - Bechtěrevovou chorobou, tedy kostnatěním páteře. Je po mnoha operacích, pohybuje se omezeně. Přesto si pod dohledem svého lékaře Petra Kopsy z pražské Thomayerovy nemocnice život užívá a z nemoci si dokáže dělat legraci.
„Jsme spolu víceméně přes 30 let, příští rok máme pětatřicáté výročí od potvrzení nemoci. Kooperujeme spolu už výborně. Jsem pět let po operaci, kdy mi zvedli hlavu, a tak je to paráda,“ usmívá se Jaroslav Vlnatý, podle kterého je důležité se nemoci nepoddávat a věci, které člověk zvládne, dělat naplno.
„Po operaci, kdy mi ‚přesekli páteř‘ a zvedali hlavu, nastaly na sále poměrně velké komplikace. Od té doby mám trochu problémy se stabilitou, třeba ve volném prostoru. Moji známí mě přesto přemluvili a podařilo se mi vylézt i na píseckou kostelní věž. Byl to horor, schody jsou náročné i pro zdravého člověka, ale zvládl jsem to. Měl jsem s sebou oporu, jistili mě a šel jsem do toho. Člověk se nesmí ničeho leknout,“ zamýšlí se Jaroslav Vlnatý.
A už teď se těší na další konkurz AZ-kvízu, do kterého se hodlá přihlásit. Když se právě sám nějaké soutěže neúčastní, sleduje ji doma v televizi. A napovídá na dálku soutěžícím. „V obýváku bývám vždycky nejchytřejší,“ směje se Jaroslav Vlnatý.
