Místnost obložená dlaždičkami, v ní dvě pece a rakve. Prostředí, kde spalovač mrtvol Štěpán Svoboda pracuje od pondělí do pátku na dvě směny. V českobudějovickém krematoriu se střídá s kolegou. Začínají v pět, končí ve 22 hodin.
Pro Svobodu toto pracoviště nikdy nepředstavovalo velký šok. Před nástupem do zaměstnání sem často zavítal.
"Dělal jsem údržbáře u technických služeb. Prostředí jsem dobře znal a nikdy mě neděsilo. Je to práce jako každá jiná. Člověk se nějak živit musí. Smrt považuji za součást života. Navíc jsem rád, že jsem zaměstnaný. Je mi 51 let a v dnešní době má člověk o práci strach. Proto jsem si musel zvyknout, těžko bych něco hledal," líčí Svoboda a dodává, že mrtvých se bojí méně než živých lidí.
Studoval na Středním odborném učilišti v Trhových Svinech. Jeho nadřízený Adolf Kalousek ho chválí a vidí jako pracovitého, vstřícného a bezkonfliktního člověka. Na vykonávání profese paliče se musí pracovník vyškolit a pravidelně chodit na testy.
"Nejprve musíme mít zkoušky na obsluhu pece a následně na plynové zařízení. Z činnosti s plynovým zařízením nás zkouší každé dva roky a z obsluhy pece po třech letech," objasňuje Svoboda.
Relaxuje s historickým automobilem
Když zrovna nepracuje, zajímá se o veterány. Sám vlastní automobil značky Aero 662 a jako člen Jihočeského klubu veteránů se účastní i různých setkání.
"Auta a motorky mě zajímaly už jako mladíka, na rozdíl od sportu, který mě nikdy příliš nelákal," říká otec tří dospělých dětí. "Po mém nástupu do krematoria byly děti už odrostlé, a tak jsem jim nemusel o mé práci nic říkat. Kdyby chodily na základní školu, bylo by to složitější."
Během dne spálí přibližně osm těl, ročně 2 300. "Někteří hoří rychleji, jiní naopak pomaleji. Průměrná doba je 75 minut," popisuje. Stará se nejen o kremaci, ale vozí také mrtvé v rakvi do obřadní síně. Po posledním rozloučení si je přiveze zpátky. Rakev vyzdvihne na závoz a připraví si ji k peci.
Kromě průběhu žehu musí hlídat i štítky s číslem urny. Pod ním mrtvého evidují. "Štítek dáváme spolu s mrtvým do rakve. Na rozdíl od ní ale neshoří a nakonec se ocitá i s popelem ve mlýnku," objasňuje. Tam se popel vyčistí magnetem od kovů a ještě se semele, aby byl co nejjemnější. Jeho barva se liší. Některý popel je světlejší, jiný tmavší. Souvisí to s tím, kolik měl člověk v kostech vápníku.
"Semletý popel nasypeme do urny a za tři dny si pro něho mohou pozůstalí přijít. Bohužel se také stává, že lidé nejdřív pláčou a pak tady urnu nechají stát. V takovém případě ji po dvou letech dáme do žárového hrobu. Zažili jsme i situaci, že si pro urnu lidé přišli až po pěti letech. I po takové době jsme schopni urnu dohledat," vysvětluje.
Nejvíc práce má na jaře a na podzim
Pracovníci využívají také místnost nazývanou lednice a mrazicí box. "Do lednice ukládáme těla přivezená pohřební službou. V mrazáku se teplota pohybuje okolo minus dvanácti stupňů. Sem dáváme třeba těla utonulých nebo těch, které tady máme delší dobu. Myslím tím, když je třeba rodina v zahraničí a nemůže se do Českých Budějovic hned dostavit," říká.
Největší počet žehů zaznamenává Štěpán Svoboda na jaře a na podzim. Svůj podíl na tom podle něho nese počasí a s ním spojené deprese. Naopak na pracovišti krematoria není pro deprese místo. "Zbláznili bychom se, kdybychom měli cítit s pozůstalými. Musíme se tady také bavit. Sranda je náš obranný mechanizmus práce v tak smutném prostředí," hodnotí palič.
Jeho práce vypadá díky novým pecím a technologiím jinak, než ukazuje film Spalovač mrtvol. Dříve museli ručně přikládat. "Není pravda, že by se tělo v peci postavilo. Při teplotě 900 stupňů to je nemožné. Stejně tak neplatí, že bychom pálili více těl najednou. Do pece se totiž vejde pouze jedna rakev," naráží na jeden z mýtů Svoboda.
