Opuštěná porodnice, bývalá nacistická továrna Richard nebo legendární hotel Silver Swan. To je jen několik míst, která navštívila 25letá urbexerka Margit Pohlová alias Pohlovka.
Strach, adrenalin, nebezpečí, ale i kouzlo opuštěných míst. O všem, co urbex přináší, mluví usměvavá rodačka z Písku s nadšením i respektem.
Urban explorationUrban exploration, zkráceně urbex, je poznávání měst, továren či jiných objektů, které vznikly lidskou činností. Nejde o snadno přístupné objekty, ale naopak o místa, která lidé běžně nemohou vidět. Především jde o průzkumnické aktivity dnes už opuštěných obytných prostor nebo průmyslových zařízení, ve kterých nadšenci pořizují fotografie. Ty potom upravují tak, aby měly vysoký dynamický rozsah. Průzkumníci musí překonávat překážky, jako jsou ploty, rozpadající se budovy, bezpečnostní kamery nebo ochranky. Někteří vyhledávají opuštěné budovy a továrny se zbytky strojů. Jiní se zajímají o infrastrukturu, tedy hlavně mosty a tunely, nebo se prostě vydávají na místa, která nejsou snadno přístupná, nebo poskytují zajímavý výhled. Urban exploring má jedno nepsané pravidlo: Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy. Zdroj: Wikipedia.cz a Urbex.cz |
Ne každý ví, co to urbex je. „Zkráceně to znamená urban exploration, tedy městský průzkum. Jde o prozkoumávání opuštěných objektů a jejich fotografování,“ vysvětluje.
Své první průzkumnické zážitky pamatuje už jako dítě. „Každý urbexer řekne, že to dělal odmalička. Snad všichni jsme chtěli v dětství prozkoumávat zakázaná místa. Já sama jsem jako malá navštěvovala rozestavěnou nemocnici, kterou jsme měli za domem. S partou dětí jsme pak chodili do opuštěných domů nebo do píseckého podzemí, za což jsem také dostala od rodičů vynadáno,“ směje se.
Během posledního roku objíždí s fotoaparátem republiku, ale i zahraničí. „V Česku nás může být tak sto, občas se scházíme. Já mám kolem sebe skupinu čtyř lidí, se kterými vyrážím pátrat. Nedávno jsme byli až u Lichtenštejnska, kam jsme jeli za jedním opuštěným hotelem. Byl krásný,“ vzpomíná.
Nejvíce se mladá žena bála v nacistické továrně Richard nebo v bývalém skladu jaderných hlavic. „Do skladu jsme lezli úzkým vstupem. Ztratila jsem tam pud sebezáchovy. Uvnitř jsme pak cítili kovovou chuť na jazyku,“ svěřuje se Pohlovka.
Historie urbexu sahá do roku 1793, kdy se Philibert Aspairt ztratil při průzkumu pařížských katakomb. Jeho tělo bylo nalezeno o jedenáct let později. Od té doby se píše historie tohoto fenoménu, který má kromě celosvětových legend také stále více fanoušků.
Ti navštěvují vše od továren přes vily až po jeskyně nebo podzemí. „Jsou takoví, kteří se zaměřují na jeden typ míst. Já osobně mám ráda obytné domy, kde mohu najít věci z minulosti lidí, kteří tam žili. Dozvím se tak něco o historii domu a popřípadě si něco dohledám,“ líčí usměvavá dívka, která právě dokončuje studium v Českých Budějovicích.
Hledání zapomenutých a opuštěných míst je činností velmi rozporuplnou. Na jedné straně získávají průzkumníci krásné fotky, na straně druhé se dostávají na cizí pozemky. „Jedno z pravidel urbexu je přijít, nafotit a zanechat jen stopy. Nesmíme si nic odnášet,“ přibližuje studentka. Urbexeři pak sdílejí své fotky na internetu. K nim se tak snadno dostanou zloději.
„Jsou urbexeři, kteří místo neprozrazují, jiní ano. Samozřejmě je to pak znát. Vidím to na objektech, kam se vracím a které se mění. Vyrvané zábradlí, okenice a tak dále. Podobné to je i v jiných zemích, kde je urbex rozvinutější. Vždy to ale není jen kvůli tomu,“ vysvětluje.
Díky urbexu se však také spousta objektů podařila zachránit. „Objevila jsem krásný zámek a po čase jsem zjistila, že je už v rekonstrukci, což je asi to nejlepší, co se může stát. Samozřejmě mě mrzí, že se tam už nikdy nepodívám,“ přiznává. „Je to dobré v tom, že díky fotkám si nějaký investor může říct: Tohle je hezká budova, stálo by za to ji opravit,“ připomíná Pohlovka.
Největší radost má ze svých úspěchů. „Vlastní objevy mě těší nejvíc. V Čechách máme víc zlodějů a rádi všechno ničíme, takže tady není moc zachovalých domů. Jižní Čechy jsou rozhodně zajímavé. Navíc se zde urbexu skoro nikdo nevěnuje, takže když jsem začínala, nacházela jsem jako první spoustu míst, která nikdo neměl. Psali mi lidé, kteří chtěli znát, kde se ta místa nacházejí, ale na to neodpovídám,“ dodává.
Průzkum opuštěných budov je také hodně nebezpečný. „Záleží na tom, jak se člověk na místě chová. Musíme uvažovat nad tím, v jakém stavu se objekt nachází,“ připomíná urbexerka. Jedním dechem dodává, že potkat bezdomovce nebo narkomana je zcela běžné.
Do budoucna má v plánu hned několik míst, která chce navštívit. „Teď se chystáme na jedno místo v Německu, které ale neprozradím. Samozřejmě bych někdy chtěla vidět Černobyl, což je taková naše mekka. Ne každého ale láká cesta s placeným průvodcem,“ naznačuje Margit Pohlová.
