Dnes je tu chovná stanice bažantů a kachen Lesů a rybníků města České Budějovice. Před 70 lety zdejší halu opouštěli poněkud jiní ptáci - vlaštovky. Ovšem ne opeřené.
V budově ve Dvoře Koroseky u Homolí na Budějovicku se totiž vyráběly slavné Messerschmitty Me 262 Schwalbe (česky vlaštovka).
Se sílícími nálety na německý válečný průmysl se měnila strategie Říše v oblasti produkce zbraní. Velké továrny byly snadným cílem bombardovacích svazů, a tak se výroba dělila na často maličké dílny, které produkovaly díly. Ty se pak svážely do montoven, kde se stroje kompletovaly, a odsud mířily na frontu.
Me 262 SchwalbePrvní proudovou stíhačku nasadili Němci v roce 1943 a pro spojence to byl obrovský šok. Maximální rychlost německé zázračné zbraně byla 870 km/h, tedy výrazně vyšší, než mohly vyvinout ostatní letouny. Například americkou stíhačku P-51 Mustang překonával o více než 150 km/h. Hlavním cílem Schwalbe byly ovšem spojenecké bombardéry, které ve velkých svazech útočily na německá města. Messerschmitt měl k jejich ničení drtivou výzbroj - čtyři 30mm kanony MK 108. Nejprve s těmito moderními stroji létala pouze největší německá esa - včetně Adolfa Gallanda. Postupně na Me-262 létali i méně zkušení piloti, pro které bylo pilotování tohoto stroje velmi složité. Na konci války se nicméně jednalo o jednoznačně nejobávanější stroj na nebi. Pro Američany bylo velmi těžké jej sestřelit, většinou se jim to povedlo při přistávání nebo při vzletu. Celkem se Me 262 vyrobilo 1 430 kusů. Jeho konstrukce výrazně ovlivnila poválečné stíhačky - vycházely z něj třeba americký F-86 Sabre či sovětský MiG-15. |
„Diverzifikaci výroby vymyslel architekt Albert Speer. Uvědomil si, že 50 malých továren nebudou spojenci schopni vybombardovat tak jednoduše jako jednu velkou. I když se jim podařilo zničit třeba 20 továren, dodávky zbraní to nezastavilo,“ vysvětlil amatérský historik Jiří Šilha z Vojensko-letecké historické společnosti České Budějovice.
Systém rozdělení výroby fungoval skvěle, zadrhávat se začal až na samotném konci války, kdy spojenecké nálety ničily infrastrukturu a hlavně nádraží.
Jedna z montoven byla ve Dvoře Koroseky nedaleko Homolí u Budějovic. Místo to bylo velmi strategické - na půl cesty mezi železniční zastávkou Černý Dub a letištěm v Plané.
Po železnici sem mířily komponenty ultramoderní stíhačky Me 262 Schwalbe - Hitlerovy zázračné zbraně, která měla zastavit spojenecké bombardování. Z různých koutů Říše sem putovaly trupy, motory a další součástky, které se tu dávaly dohromady.
Hala vyrostla v létě roku 1944. Němci byli velmi pečliví, dodnes se dochovaly dokumenty o přesném objemu materiálu, který byl na výstavbu montovny třeba. Objekt zabíral plochu dvou tisíc metrů čtverečních, pracovalo tu až 120 českých dělníků, mistři byli Němci. Kapacita produkce byla podle dokumentů naplánována až na 150 letadel měsíčně. Toho se ale nikdy ani zdaleka nepodařilo dosáhnout. Hlavně kvůli složitému zásobování.
„Hala spadala pod firmu Leichtbau Budweis, která tu měla tři pobočky, celkem zaměstnávala 1 500 lidí - ještě na Hluboké v Zámostí a u Lišova. Pracovníky přesouvali podle toho, jak bylo třeba,“ uvedl Šilha.
Systém produkce v Korosekách byl poměrně prostý - u nádraží Černý Dub měli Němci provizorní sklady. Sem se vykládaly součástky z vlaků a v noci se pak převážely do asi kilometr vzdálené montovny. Zde se daly skompletovat až tři stroje denně. Hotová letadla se v noci převážela po silnici na letiště k dalším zkouškám a dokončení vybavení.
„Byl jsem se na ně podívat, byl to zajímavý typ s motory zavěšenými pod křídly, robustní. No, pěkné letadlo. První, které dělalo kravál nad městem, až když přeletělo. Říkalo se jim turbíňáci,“ vzpomínal Jiří Sedláček, který tehdy letadla montoval, v knize Messerschmitt Me 262 production & Arado Ar 234’s final operations.
Kdy přesně opustily první stroje místní montovnu, není jisté. Podle dokumentů nejpozději v lednu 1945 se však začaly prohánět po budějovické obloze. Čehož si místní pochopitelně rychle všimli. Produkce pak pokračovala i v únoru a březnu, celkem mělo opustit místní závod až 40 strojů.
Po náletu na Budějovice na konci března 1945 produkce klesla skoro na nulu - dokončovalo se jen to, co bylo rozdělané. V dubnu byla situace již kritická. Ze soupisu materiálu, který je dohledatelný v archivech, je patrné, že se fabrice nedostávaly základní věci jako matice či šrouby - 6. dubna zde bylo 43 kompletních motorů, 53 trupů, špicí ale jen sedm a křídel 14. Akutní nedostatek byl materiálu - duralu a elektronu.
Poslední „vlaštovka“ podle pamětníků vzlétla z letiště v Plané v polovině dubna. 26. dubna zachytil na místním letišti Me 262 spojenecký průzkum.
Jaký byl osud továrny v posledních dnech války a bezprostředně po ní, není úplně jisté. Němci odtud zřejmě odešli 7. května.
Co zbylo, rozebrali místní
Mezi lidmi se povídá, že výbavu montovny zabavili bezprostředně po válce Rusové, dokonce se mluví o tom, že stroje odvezla NKVD. Pravda byla ovšem poněkud méně dramatická. Místní si součástky a nářadí prostě rozebrali.
„Za několik týdnů tak z montáže a výroby německých letadel nezůstalo nic,“ uvedl jeden z pamětníků v knize Messerschmitt Me 262 production & Arado Ar 234’s final operations. Není se co divit, byly tu cenné duralové plechy, ale i třeba vrtačky, nýtovačky a další zajímavé vybavení.
V říjnu 1945 popsal zaměstnanec společnosti Avia, že montážní hala firmy Leichtbau je nehlídaná. „V hale jsou ještě neúplné čtyři stroje Me 262 v různém stupni montáže,“ uvedl pracovník, který sepsal, co zůstalo.
O tom, že vybavení ani letouny nezabavili Rusové či Američané, vypovídá i fakt, že se dochovaly i dvě fotky Me-262 na letišti v Plané z června 1945. Stroje, které zůstaly na českém území, pak používala československá armáda až do roku 1951. Ovšem pod označením Avia S-92 a CS-92. Dvě jsou dodnes k vidění v pražském muzeu ve Kbelích. Na celém světě se přitom dochovalo pouze 11 Me 262 Schwalbe.
