Mudlové ho pronásledují na každém kroku. Nejsou to ti z Harryho Pottera, ale obyčejní lidé. Celosvětovou hru geocaching neznají a mohli by schránku neboli kešku s pokladem poničit. Lidé ho pozorují, třeba když ji hledá v odpadkovém koši. Proto se nejraději vydává do přírody, kde si nepřipadá jako podivín.
Za pokladem se třeboňský keškař Miloš Jindra honí pokaždé, když jede na dovolenou. "Díky geocachingu poznávám místa po celém světě, která nejsou profláknutá. Rozhodně se k nim nedostanete pomocí turistických značek," přibližuje Miloš Jindra, učitel z Obchodní akademie, střední odborné školy a středního odborného učiliště Třeboň.
Keškař zapojil do hry manželku, přátele a studenty. "Teď pojedeme se školou na exkurzi do Barcelony, dal jsem dohromady plný autobus. Právě v okamžiku, kdy mudlové míří s průvodkyní za kulturním zážitkem, tak já se svojí partou vyrážím po keškách," líčí 57letý Jindra. Studenty prvních ročníků bere na Pecák u Kardašovy Řečice, kde schránky cvičně schovává a nalezení není tak náročné.
Noční dobrodružství ve Stuttgartu
"Jsou různé obtížnosti kešek. Chodím rád na místa, kde potřebuji k jejich nalezení nějakou pomůcku. V horách sbírám kešky, na které musím použít feratový set. To znamená sedák a jištění. Nebo k její vyzvednutí potřebujete potápěčský přístroj," popisuje.
Nejtěžší kešku zažil v německém Stuttgartu. "Museli jsme slaňovat v noci z nového mostu na starý pilíř a zhoupnout se tam. Přes den to nešlo, protože by nás chytli policajti," zdůrazňuje a přiznává, že úkryt s keškou někdy nenajde, protože má geoslepotu, nebo z jiných důvodů.
"Naposledy jsem byl na Kypru. Prošli jsme celé pobřeží. Kešky jsme tam hledali ve skalách. Předtím jsme projeli Norsko, Švédsko a celou Krétu. Také jezdím hodně na kole. Když jsme jeli s manželkou loni kolem řeky Mosely a Sáry, naplánoval jsem trasu po keškách. Bylo to na rozhraní Francie, Německa a Lucemburska," vypráví nadšenec, který má na "účtě" 1 560 úlovků. Ten první našel u Schwarzenberské hrobky před pěti lety.
"Kamarád zjistil, že mám kešku z Turecka, tak si zaplatil cestu do Turecka, aby ji měl taky," směje se.
Najednou sklopí hlavu a zvážní. "Bohužel, mám i špatnou zkušenost s geocachingem. Právě když jsme byli s Romanem Sládkem ve starém lomu v Hradišťku u Jindřichova Hradce, udělalo se mu špatně. I přes moji velkou snahu mi zemřel v náručí. Bál se výšek, tak mě jen fotil, když jsem lezl. Začal kašlat a dusil se. Slezl jsem rychle dolů, dával jsem mu srdeční masáž. Ale nepomohlo to. Měl vrozenou vadu. Dostal infarkt," popisuje tragédii kamaráda.
Jindra sice zavolal záchranku, ale přestože nahlásil souřadnice, tak ho lékaři nemohli najít. "Bylo to velice nepříjemné, teď když učím první pomoc, tak mě mrazí v zádech," dodal. Od geocachingu se ale odradit nenechal. Ani když sám málem přišel o život.
"Byli jsme v Norsku a keškovali v okolí vodopádu a jezírek. Jedna keška byla připevněná na místě přes říčku. Jenže jak ji kamarád vyndával, tak mu spadla do řeky. Svlékl jsem se a šel pro ni, ale neuvědomil jsem si, že voda odtéká přímo z ledovce. Když jsem se vracel s keškou zpátky, udělal jsem jedno tempo a chytla mě křeč do celého těla. Ztuhl jsem a šel, jako bych neměl klouby. Pak jsem se nemohl celý večer zahřát. Kdybych musel udělat tempo navíc, tak jsem se utopil kvůli té prudké změně teploty," konstatuje.
Jenže dobrodruh se nezalekl. "Teď už chodím po keškách i s vnoučetem," říká pyšně.
