Uprchlíci v bavorském Freyungu.

Uprchlíci v bavorském Freyungu. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Bavorsko se mi líbí, místní kuchyně mi ale moc nechutná, říká Syřan

  • 18
MF DNES zjišťovala, jak vypadá život v uprchlickém táboře v německém Freyungu pár kilometrů od hranic s Českem. S migranty tam Němci problémy nemají, ale obávají se budoucnosti.

Uprchlický tábor zřídila bavorská vláda 12 kilometrů od hranic ve Freyungu. Nalézt zařízení není těžké. Bývalá klinika se rozprostírá na kopci nad městem.

Kdo by si představoval místo obehnané plotem, byl by na omylu. Před rozsáhlým komplexem, který nabízí azyl několika stovkám uprchlíků, stojí jen jedno osobní auto s nápisem Bezpečnostní služba. Z proskleného vestibulu nás pozorují malé děti a pár dospělých.

Náš příjezd vzbuzuje pozornost několika mužů z ochranky. Poté, co se ptáme, zda je tu zaměstnaný někdo z České republiky, jeden zmizí uvnitř. Během chvíle vychází s mladým Čechem.

„Jsme vázáni mlčenlivostí. K tomu, jak to tu chodí, nesmím říct vůbec nic,“ vysvětluje muž, který nechce prozradit své jméno, ani co v zařízení dělá.

Nakonec přece jen přidává osobní názor. „Pracuje se mi tu lépe než v Čechách, se Syřany tu problém není. Některé články v médiích byly značně přifouknuté. Podívejte se kolem, vidíte snad nějaké nebezpečí?“ odpovídá na otázku, jaké pro něj je být denně v kontaktu s uprchlíky. To už nás ale šéf bezpečnostní agentury německy i anglicky žádá, abychom opustili prostor tábora.

Značkové oblečení, drahé mobily

Kousek od budovy je park, kde tráví čas několik mladých Syřanů. Na první pohled by v nich lidi utíkající před válkou člověk poznal jen těžko. Mají značkové oblečení, v rukou drahé mobilní telefony, pokuřují.

Dva mladíci právě odcházejí z tábora s malými cestovními taškami směrem k vlakovému nádraží. Zastavujeme je, souhlasí s rozhovorem. Německy neumí, anglicky se ale domluvíme.

„Pocházím ze Sýrie, v Bavorsku jsem pět měsíců. Teď jedu navštívit svého otce, který žije v Berlíně. Pak se ale vrátím,“ říká 18letý Omar. Je rád, že se mu do Německa podařilo dostat. V Bavorsku se mu líbí. „Až na evropskou kuchyň, ta mi moc nechutná. Pocházím z Asie, kde se vaří jinak,“ usmívá se.

Zbytek jeho rodiny takové štěstí jako on zatím neměl. „Mám pět sester a dva bratry. Zůstali v Sýrii, rádi by sem také přijeli, ale je to teď téměř nemožné. Vyřizování pasu, dokladů a povolení jde velice pomalu. Žádá o ně moc lidí. Dostávám zprávy od rodiny tak jednou týdně,“ popisuje.

Omar míří vysoko, až se naučí řeč, chce studovat práva. O návrat do Sýrie nestojí. Uvažoval by o něm jedině v případě, že by se příbuzní nedostali do Německa. Jeho stejně starý kamarád Mohamed toho moc nenamluví. Anglicky zvládá jen pár slov, německy nic. Cesty obou kamarádů se rozdělí v Pasově. Mohamed má v plánu zakotvit ve Frankfurtu.

Místní: Budeme je živit pořád?

Právě v jazykové bariéře, která znemožní uprchlíkům práci v Německu, vidí jeden z největších problémů obyvatelé Freyungu.

„Zatím je tu klid a nemůžu říct, že by ve městě byly nějaké problémy, které by měli uprchlíci na svědomí. Otázkou je, co bude dál. Většina z nich neumí řeč. Jak budou pracovat, když neumí jazyk? Budeme je živit pořád? Nebo začnou časem krást? A kde je všechny zaměstnáme, když ani Němci nemají dost pracovních možností?“ zamýšlí se starší obyvatelka Freyungu před kostelem v centru města.

Své jméno prozradit nechce. Stejně jako ostatní lidé, kteří jsou s námi ochotní mluvit pouze v anonymitě.

„Je v pořádku, že Bavorsko tyto lidi přijalo. Nemám s tím problém, nemuselo jich být tolik, ale když už jsou tu, ať tady tedy zůstanou. Německo to zvládne, po válce jsme tu také měli miliony uprchlíků. Musí se zároveň ale chovat opatrně v otázce peněz. Politici jen mluví, ale my to platíme z našich daní,“ dodává muž na invalidním křesle.

Všichni oslovení se pak shodují v tom, že Německu musí pomoci i další evropské státy a uprchlíky si přerozdělit. „Jenže například do Čech oni ani nechtějí. Necítí tam takové výhody a zabezpečení jako u nás,“ přemýšlí žena, která se nám jako jediná představí. Jmenuje se Heide.