Žhnoucí plameny v kovářské výhni dávají podlouhlé přízemní místnosti s klenutým stropem magickou atmosféru. Mezi výhní, kovadlinou a dřevěným okovaným vědrem s vodou se hbitě otáčí mladý kovář, který ukazuje návštěvníkům krásu starobylého řemesla. V jeho podání si laický pozorovatel vůbec neuvědomuje, že z ohniště sálá vedro, kladivo se pořádně pronese a proměnit kus rozžhaveného železa na něco praktického je pořádná dřina.
Kovárna byla v provozu až do začátku 20. století.
Jenže lidé v kovárně zaplněné dobovým podkovářským nářadím, nástroji na tepání mědi, ručními bruskami a vrtačkami, kovanými mřížemi z různých historických období, drtičkou uhlí i stovkami kusů ručního kovářského nářadí a přípravků nemusí jen obdivovat zručnost a um kováře, ale mohou si jeho práci a svoji šikovnost vyzkoušet na vlastní kůži.
Láká k tomu raznice, v níž si můžete sami zhotovit pamětní medaili, nebo se můžete postavit přímo po boku kováře a ukout si třeba železnou špičku. To si ve středu večer zkusil krumlovský průvodce Lukáš Štětina pod dohledem mistra Matěje Bureše. Ten ho vyzbrojil bytelnou zástěrou i rukavicí a žhavil mu železnou tyč ve výhni.
„Ukoval jsem si vlastní špičku. Jsem odmala zvyklý na manuální práci, takže mi práce s kladivem docela šla. Je to super, když člověk zapojí ruce, kladivo, železo a udělá nějakou hezkou věc. Mám rád stará řemesla a určitě prohlídku rád doporučím turistům, kteří se budou o nějakou zážitkovou prohlídku zajímat,“ vyprávěl průvodce.
Dílnu najdete na I. zámeckém nádvoří v původní kovárně z roku 1654. Tehdy stavitel Antonio Perti opravil tento objekt u pivovaru na kovárnu, která ke svému účelu sloužila až do začátku 20. století.
Kovář pochází ze Zlína
Když se podařilo zámeckému kastelánovi Pavlu Slavkovi nechat kovárnu důkladně zrekonstruovat, domluvil se na jejím oživení pro místní i turisty s uměleckým kovářem Vojtěchem Sousedíkem ze Zlína. Zakázkovou firmu, která živí rodinu, má doma a v Krumlově si plní s manželkou sen věnovat se lidem.
„Nechceme, aby se jen dívali, jak se něco vyrábí, to není ono. Chceme, aby si na to mohli skutečně sáhnout. Když si to vyzkouší a vidí, kolik práce je třeba udělat, aby vznikla špice nebo lísteček, odchází s úplně jiným pohledem,“ vysvětluje šestatřicetiletý Sousedík.
Návštěvníci si mohou odnést zajímavé suvenýry.
Dospělý člověk dostane při práci do ruky vážící 1,5 kilogramu, pro děti mají menší kladívka, třeba půlkilogramové. To všechno je podle zkušeného kováře „muší váha“. Pořádné přitloukací kladivo, které používal kovář střídající se při kutí s pomocníkem, vážilo až deset kilo.
Umělečtí kováři v poslední době pomalu vrací starobylému řemeslu jeho zašlou slávu, i když v moderní sériové výrobě to není snadné. „Tím, že kovář pracoval s ohněm, byl považován za mystickou osobnost a jeho žena se většinou zabývala bylinkami. Kovář nejen, že trhal zuby, protože na to měl nářadí a doktor byl pro lidi drahý špás, ale léčil jim i rány. Prostě je vypaloval, aby v nich nevznikaly infekce,“ připomíná Sousedík.
Zámecká kovárna je otevřena od úterý do neděle od 10 do 18 hodin. Plné vstupné je 40 korun, děti do 15 let vyjde na polovinu, do tří let je vstup zdarma.
Mezi drobnými suvenýry, které si tu můžete koupit, jdou nejvíc na odbyt malé podkovy - symbol štěstí se může vždycky hodit. Někdo si ho věší na stěnu opačně, aby mu z ní štěstí neuteklo.
„Říká se, že najít podkovu znamená štěstí, a koluje spousta pověr, proč to tak je. Skutečný princip je však v něčem jiném. Železo bylo velmi drahé a používalo se jako platidlo. Když někdo našel podkovu, našel něco cenného. Dřív se platilo kusem železa a vím, že staří kováři ještě v 50. letech dávali zbytky železa k sobě a schovávali, překovávali a znovu používali. Protože si toho cenili, věděli, že bylo drahé, tak využívali všechno do posledního zbytku,“ dodává Sousedík.
