Díky ní a jejímu příteli totiž přežil jejich soused a zároveň kamarád těžký infarkt.
„Přišli jsme domů a bouchala na nás sousedka, že zkolaboval. Začali jsme hned s resuscitací a udržovali jsme ho při životě až do příjezdu zdravotnické záchranné služby,“ popisuje 37letá mluvčí. Za svůj čin si přivezla z Trojského zámku v Praze čestnou plaketu Hasičského záchranného sboru za záchranu lidského života.
Další ocenění hasiči z jihu ČechFrantišek Mráz, Český Krumlov: Medaile Za zásluhy o bezpečnost Marek Sedláček, Tábor: Čestná medaile Hasičského záchranného sboru České republiky (udělována příslušníkům zahraničních hasičských sborů, pracovníkům veřejné správy i právnickým osobám za významnou nebo dlouhodobou spolupráci s HZS ČR) Jiří Bárta, České Budějovice, Roman Šperl, Tábor: Medaile Za věrnost I. stupně (uděluje se za dosahování velmi dobrých výsledků za více než třicet let ve službě) |
U hasičů pracuje už 11 let. V podobné situaci se ale ocitla poprvé. „Když člověk slyší v teorii pořád to samé, tolik se nesoustředí. Teď mi ale všechno v hlavě okamžitě naskočilo a byla jsem ráda, že jsem kurzy prošla. Věděla jsem automaticky, co mám dělat a jak mu pomoct,“ vypráví.
Se zachráněným mužem se setkává téměř denně. O tom, co se stalo, už ale nemluví. „Jsme prostě rádi, že to dobře dopadlo,“ říká skromně.
K práci u hasičů ji přitom přivedla náhoda. „Přišla jsem na úřad práce a na vývěsce našla inzerát, kde hledali operátorku tísňové linky 112. Jako čerstvý absolvent vysoké školy ekonomické mluvící dvěma světovými jazyky jsem byla vhodným adeptem,“ vzpomíná.
Na „stodvanáctce“ pracovala necelé tři roky. Pak dostala nabídku dělat tiskovou mluvčí hasičů. „Dlouho jsem ji zvažovala. Nakonec jsem do toho šla a dnes jsem za své rozhodnutí ráda. Práce mě baví,“ usmívá se.
V Jihočeském kraji pracuje u hasičů přes 600 lidí, ženy tvoří jen zhruba 10 procent. Žádná ale nepůsobí u profesionálního sboru. „Požární stanice by musely mít oddělené šatny a sociální zázemí. Stavebně na to nejsou připravené. A je tu i psychologická stránka. Hasiči musí jít do akce vždy ve dvou. A jak mi potvrdili i moji kolegové, přestože by věděli, že je na tom žena psychicky i fyzicky dobře, měli by tendenci ji chránit. Nebyli by asi schopni brát ji jako rovnocenného parťáka,“ vysvětluje Matějů.
Zatímco ona o kariéře u záchranných složek v dětství nesnila, možná k nim právě svým zaměstnáním navede dnes šestiletého syna Filipa. Ten se rozhoduje, jestli bude hasičem, nebo policistou.
„Kdyby mu chuť vydržela, podporovala bych ho. Sice bych se o syna moc bála, ale pořád si myslím, že je to skvělá a užitečná práce,“ dodává.
