Umí to s hokejkou i míčem. František Šindelář stíhá hrát basketbal i florbal.

Umí to s hokejkou i míčem. František Šindelář stíhá hrát basketbal i florbal. | foto: Tomáš Kadlec

Hraje florbal i basketbal. Sport dává víc než jen fyzičku, ví vozíčkář

  • 0
Dva sporty, tři země, dva tituly a největší úspěch v historii českého basketbalu na vozíku. I tak se dá shrnout uplynulá sezona handicapovaného sportovce Františka Šindeláře, který žije v Čejkovicích u Českých Budějovic a má za sebou například tříleté působení v profesionálním basketbalovém týmu z Itálie.

Letos však bojoval v dresu amatérského týmu Pardubic, s nímž si zahrál tři soutěže. V nabitém programu dokázal stihnout i vítězství ve florbalové extralize vozíčkářů.

Basketbalisté z Pardubic se letos soustředili hlavně na jeden cíl. Česká republika měla po dlouhé době zástupce v Eurolize, kde za posledních deset let žádný tuzemský tým nevyhrál ani zápas. To se mělo změnit. Veškerá příprava tak směřovala na začátek března, kdy prestižní klání hostilo Brno.

„Hráli jsme i rakouskou ligu a Středoevropský pohár, kde Pardubice působí. Ale hlavně šlo o to, abychom se sehráli a připravili se na Euroligu. Říkali jsme si, že bychom to mohli zvládnout. Neznali jsme pouze soupeře z Bosny a Hercegoviny,“ líčí Šindelář. Klub WBS Pardubice ve skupině narazil ještě na celky z Rakouska, Polska a Velké Británie.

Koš v poslední vteřině odstartoval úspěch v Eurolize

A hned první zápas s bosenským soupeřem přinesl neuvěřitelný závěr. Na světelné tabuli svítily dvě a půl vteřiny do konce utkání, když český klub prohrával o dva body. Málokdo věřil v obrat.

„Bylo v plánu nahrát hráči a rychle vystřelit. K němu se však sjeli tři soupeři. Můj spoluhráč Tomáš Nevěčný tak přihrál někomu, kdo byl zády ke koši, takže to Tomášovi hned vrátil. Pak najednou letěl míč vzduchem a prolétl obroučkou. Byli jsme v tu chvíli jak opaření, jen jsme na sebe zírali. Pak jsme se asi tři minuty radovali a soupeři se nehnuli z místa. Moment sezony,“ popisuje s nadšením 35letý Šindelář. KIK Zmaj Gradacac porazili 79:78.

Tak začala spanilá jízda pardubického týmu základní skupinou evropské soutěže. Basketbalisté nakonec ovládli všechny zápasy a postoupili do Challenge Cupu ve španělském Vigu, který si jeli užít.

Na Sardinii se basketbalem živil

„Nejtěžší soutěž v celé sezoně, byly tam týmy o tři třídy výš. Zápasy byly zkrátka kolotoč. Moc jsme se ale bavili,“ dodává s úsměvem basketbalista, který si stejnou soutěž zahrál už dvakrát a jednou ji vyhrál. V minulosti totiž tři roky působil v profesionálním týmu Quatru Santa Elena na Sardinii.

„Byli jsme celebrity. Lidé nás oslovovali na ulicích a na utkání chodily až dva tisíce diváků. Propagovali jsme sport například na základních školách. Nic takového jsem do té doby nezažil,“ vzpomíná.

Skvělou sezonu pardubičtí vozíčkáři nakonec vyšperkovali o několik dalších úspěchů. Vyhráli Středoevropský pohár, kde se potkávají kluby z Česka, Polska a Maďarska. V nabité konkurenci rakouské ligy obsadili druhé místo za jasnými favority Sitting Bulls z Vídně.

Na turnaje si bere dovolenou

Tím ale sbírka Františka Šindeláře nekončí. V dresu florbalového týmu českobudějovických Štírů vybojoval extraligový titul a pomohl ke stříbrným medailím na turnaji ve Švédsku.

„Je to náročné, doma mě za to příliš nechválí. Musím ale moc poděkovat partnerce, která mě vždy podporuje a často jezdí na zápasy. Je neuvěřitelná. Sportu se chci věnovat dál, ale rád bych měl čas i na ni a děti. Kvůli turnajům si vybíráte dovolenou, a pak najednou zjistíte, že žádnou nemáte,“ vysvětluje Šindelář, který pracuje ve firmě s tepelnou technikou a pomáhá vyrábět vozíky pro handicapované sportovce.

Na invalidní vozík se dostal před 18 lety po autonehodě. A právě sport mu v životě hodně pomohl. „Je toho mnohem víc než jen fyzická kondice. Psychika, kolektiv přátel, noví kamarádi na turnajích, skvělé zážitky. To všechno vám sport přinese. Navíc se naučíte věci z běžného života. Člověka to strašně posílí a nováčky ohromně nakopne do života. Najednou zjistíte, že nemusíte ležet doma a brečet, když to tak řeknu, ale normálně žít,“ shrnuje Šindelář.