Když ve čtvrtek ráno mířila většina žáků s květinou v ruce pro vysvědčení, děti z jednotřídky v Hosíně na Českobudějovicku se spokojeně protahovaly ve své třídě ve spacácích.
Na lavicích už vysvědčení měly a čekala je snídaně, na niž napekly dobroty jejich maminky. Během posledních společných chvil ve třídě ještě probraly zážitky z noční stezky odvahy a poté už se rozběhly na prázdniny.
Hosínští školáci si mohli vybrat, kde chtějí výsledek své celoroční práce dostat. „Ve finále se rozhodovalo mezi lodí, zmrzlinou a stezkou odvahy. A ta nakonec vyhrála,“ říká učitel hosínské školy Jan Čipera, který měl letos 15 žáků od první do čtvrté třídy.
Na stezku odvahy jich nakonec dorazilo 14, protože jeden žák už odjel s rodiči k moři. A přibyli k nim ještě tři odvážní předškoláci z vedlejší školky. Všichni se sešli už o půl sedmé večer ve třídě, aby měli čas rozloučit se před prázdninami se svým učitelem a pořádně se před nočním dobrodružstvím bát.
S přibývajícím soumrakem kolektivní strach zhoustl tak, že poplakávaly nejen dívky, ale i kluci.
„Já na stezku odvahy nechtěl, chtěl jsem na loď. Bojím se toho všeho,“ svěřil se čtvrťák Ondra. A třeťák Sam upřesnil, že se bojí, protože pan učitel dětem řekl, že by je mohl na stezce někdo ukradnout. „A je tam fakt hodně strašidel a na hřbitově bílá paní,“ popsal Sam.
Bílou paní však učitel svým vystrašeným žákům představoval jako vlídnou nadpozemskou bytost, která jim může splnit jedno tajné přání. Za podmínky, že budou hodní a budou se k ní i k ostatním strašidlům na stezce chovat slušně.
„A pane učiteli, co když ji neuvidíme? Vždyť je průhledná,“ tlačila na kantora jedna z dívek před odchodem na start. A vzápětí následovala smršť dalších otázek: A co když omdlíme? Co když nás unesou? Co když přijdeme o život?
Samotnou, asi půl kilometru dlouhou, trasu, na níž nechyběla ani cesta lesem a kolem hřbitova, osvětlovalo jen pár svíček a na obzoru blesky. Předškoláci Fanda s Jirkou, kteří se na ni vydali první, se po chvíli úprkem vrátili zpátky.
„Naháněly nás strašidla,“ vyrazili ze sebe. Kluky vyděsily siamské jezinky, dvouhlavé strašidlo se společným tělem. Velký respekt budil i hejkal, postava s obří sekyrou či smrtka, která si přímo na hřbitově brousila kosu při spatření dětí.
Na konci stezky je čekal na plácku vedle hřbitova učitel s vysvědčeními a lebkou na stolku. A také bílá paní, která jim udělala radost, že nebyla průhledná.
„Honzíku, máš samé jedničky, já ti gratuluju a můžeš jít do třídy,“ chválil Čipera jednoho z druháků. Cestu s vysvědčením do školy vzdálené jen pár metrů už děti překonávaly s hrdinským pocitem. „Bál jsem se hodně, nejvíc asi polednice. Ale bylo to dobrý,“ liboval si Honzík.
