„Všechno bylo jako kdykoli jindy. Seděl jsem vzadu v lavici a najednou jakoby mi začaly tuhnout nebo těžknout nohy. Tak jsem se chtěl postavit a poznal, že něco není v pořádku,“ vzpomíná dnes 22letý mladík. Po vyšetřeních se dozvěděl o zánětu míchy. Ten mu způsobil plnou nehybnost nohou.
„Pamatuji si, že jednou jsem cukl svalem ve stehnu. Nebo po akupunktuře jsem nepatrně zahýbal prstem u nohy,“ vzpomíná na první týdny, kdy ho nemoc upoutala na invalidní vozík.
Pavel Hronek bydlí s rodiči poblíž centra Českých Budějovic. V bytě má k dispozici rotoped nebo běžecký pás, které mu pomáhají při rehabilitaci. Jeho stav se pomalu zlepšuje. Denně posiluje svaly, počet kroků, které ujde s francouzskými holemi, stále roste.
„Samozřejmě to byl šok a těžká životní situace. Ale když vidíme, jak to Pavel nese dobře, bereme to tak i my,“ přiznává maminka Marcela. „Nehroutí se, cvičí šestkrát týdně a díky tomu se mu hybnost milimetr po milimetru vrací. Je to pomalý běh na dlouhou trať. Nevíme, jestli se to bude zlepšovat dál. A jestli ano, je nejasné, jak dlouho to bude trvat,“ dodává.
Student druhého ročníku na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity podle svých slov přijal, co se stalo, velmi rychle. „Dělalo mi obtíže naučit se s vozíkem, ale to je asi normální. Jinak jsem si ale řekl, že se pokusím cvičit a rozchodit se,“ říká odhodlaně.
Dříve na běžeckém páse ušel jen pár kroků, dnes už dokáže šlapat i čtvrthodinu. Ke sportu měl blízko už před onemocněním. Několik let hrál fotbal za českobudějovické Dynamo, pak zkoušel tenis a bavila ho posilovna.
Na univerzitu Pavla vozí otec. „Budovy B a C přírodovědecké fakulty jsou bezbariérové a nemám tam žádný problém. V áčku je to trochu horší, navíc tam teď nefungoval výtah, tak jsem musel chodit po schodech. Nemám tam ani možnost dojít si na toaletu,“ vysvětluje Hronek.
Pomáhají mu rehabilitace na Slovensku
Pozvolnému zlepšování pohybu nohou však Pavel Hronek nevděčí jen své vlastní píli. Právě k té ho motivovali na soukromém neurorehabilitačním centru ve slovenských Piešťanech. Poprvé tam přijel rok a půl po ochrnutí.
„Kromě vlastní rehabilitace Pavla od začátku nabádali, že není na co čekat a že na sobě musí makat. A opravdu mu to pomohlo. Vždycky, když se na Slovensko po čase vrátíme, syn vždycky umí něco, co při minulé návštěvě nezvládl,“ těší Marcelu Hronkovou.
V Piešťanech například absolvuje terapii ve speciální vestě opatřené spoustou gumiček, která zajišťuje, aby posiloval správné svalstvo. Dále má do programu zařazenou akupunkturu, magnetickou terapii nebo speciální masáže.
„Účinky většinou poznám až doma, když najednou začnu zvládat nové věci a cítím při chůzi větší jistotu,“ vypráví Pavel Hronek.
V předchozích letech podnikal týdenní pobyty i čtyřikrát do roka, na příští už má naplánované pouze dvě. Jeden pobyt totiž rodinu vyjde až na pět tisíc eur, tedy přes 130 tisíc korun, což si při dalších nutných výdajích nemůže víckrát do roka dovolit.
Chce si udělat řidičák, zatím ho do školy vozí otec
„Pojišťovna přispěla částečně jen na první pobyt, potom ale z důvodu, že využíváme soukromé zařízení, další dotace zamítla. Jednou se podařilo uspořádat benefiční fotbalový zápas, kde se vybralo asi 300 tisíc korun, což zaplatilo dvě návštěvy Piešťan. Pomohli nám finančně i lidé z našeho okolí,“ říká vděčně Pavlova maminka Marcela.
Oba oceňují i individuální a přátelský přístup týmu terapeutů, který rehabilitace vede. „Někdy s námi šli na večeři, když jim skončila pracovní doba. A s Pavlem si často píšou na sociálních sítích. Cítíme z jejich strany opravdu upřímný zájem. S tím jsme se v českých centrech nesetkali,“ vzpomíná Hronková.
Pavla Hronka zajímá genetika a rád by jednou pracoval v laboratoři. „Ve cvičení mě motivuje to, že zkrátka nechci sedět na zadku. Chci si znovu bez problému dojít ven, chtěl bych se podívat do světa bez toho, aby se o mě někdo musel starat. Trochu mě štve, že když potřebuju do školy, musím si říkat taťkovi, aby mě odvezl,“ svěřuje se student, který si nyní plánuje udělat řidičský průkaz.
