Mrtvý student ve škole, kam vběhla s nožem duševně nemocná Barbora. Smutný příběh ze Žďáru nad Sázavou, který veřejnosti ukázal na velké mezery v péči o takovéto lidi.
Ředitelka českobudějovického Fokusu Zdeňka Kuviková tvrdí, že na svých klientech díky častým kontaktům poznají, že se jejich stav zhoršuje, a je čas podat jim další pomocnou ruku. Občanskému sdružení, které pomáhá lidem s duševním onemocněním v jejich návratu a uplatněním ve společnosti, šéfuje šestým rokem.
„Mnoho lidí si bohužel stále myslí, že když je někdo duševně nemocný, tak je postižený i mentálně. To je ale naprosto odlišné. My teď máme asi 250 klientů, s nimiž jsme v kontaktu. Každý týden se ozývají tak čtyři další. Buď oni sami, nebo jejich rodina,“ konstatuje s úsměvem energická žena, která se umí porvat s osudem.
Její životní příběh, o němž mluví zcela bez zábran, je důkazem, že člověk se nemá nikdy vzdávat. Nabízí pár momentek, které to ilustrují: Studentka ekonomické školy Zdeňka s dlouhými nehty, kvůli nimž odmítala psát rychle na stroji s tím, že přece ona to nikdy nebude potřebovat. Mladá žena, jejíž všechny spolužačky už byly vdané, takže se cítila divně a rychle se také vdala.
Zdeňka Kuviková (55 let)Šestým rokem šéfuje budějovickému občanskému sdružení Fokus. To pomáhá lidem s duševním onemocněním v jejich návratu a uplatnění ve společnosti. Vystudovala ekonomickou školu, později získala titul bakaláře na budějovické teologické fakultě v oboru Sociálně charitativní práce. Ráda jezdí na kole, v zimě na běžkách. Je vdaná, manžel Miroslav, původně letecký mechanik, působí osm let jako školník. Dcera Mirka (27) studuje italštinu v Brně na Masarykově univerzitě, syn Jan (25) učí matematiku a fyziku. |
Bohužel ne za toho pravého. Odhodlání nikdy už neříct v oddací síni Ano jí naštěstí dlouho nevydrželo, protože její manžel Miroslav jí od roku 1986 neustále dokazuje, že se rozhodla dobře. „Čekala jsem miminko, ale na ultrazvuku v nemocnici mi řekli, že jsou tam tři. Bohužel, ze tří jednovaječných holčiček, které po narození měly dohromady tři kila, přežila jen jedna. Mirka byla bojovnice od prvního okamžiku,“ vzpomíná Zdeňka Kuviková.
Potřebovala to, protože pozdější verdikt lékařů zněl, že nikdy nebude vidět.
Když si Kuviková odplakala mateřskou bolest, vrhla se na studium literatury. Psal se rok 1987 a handicapované ještě stát svěřoval většinou do ústavní péče. To nehodlala připustit. „Moje známá knihovnice Martina Bílkovská mi sehnala publikaci Vývoj nevidomého dítěte od narození, což byla ovšem učebnice pro studenty lékařské fakulty. Dost tvrdá realita,“ dodává.
Ze zahraničí tehdy pokoutně sháněli Kuvikovi nejrůznější ozvučené hračky, Mirku od tří let učili na klavír. A spolu s dalšími rodiči tlačili kraj ke zřízení speciální školky. Nakonec se to povedlo. Přesto veškerý volný čas musela věnovat dceři.
Nevidomá dcera odmaturovala na Biskupském gymnáziu
Syn Honza, který se narodil 14 měsíců po Mirce, tak býval častěji v náručí její maminky, která odešla kvůli tomu do předčasného důchodu a Zdeňka Kuviková je jí velmi vděčná. S dcerou totiž sama musela cvičit Vojtovu metodu. Později ji vozila do školy na dvojkole, zapojovala do všech aktivit, a dokonce si prosadila, že od 3. třídy nastoupila do třídy mezi ostatní děti. Bez asistenta.
„A já, s takovým nevztahem k psaní na stroji, jsem začala přepisovat do Braillova písma všechny potřebné učebnice. Takhle jsem to vlastně dělala až do Mirčiny maturity na Biskupském gymnáziu. Zde měla dcera k dispozici Braillský řádek k počítači, přesto bylo nakrmení počítače texty na mně,“ vysvětluje s tím, že přesto jí zbýval volný čas.
Začala tedy studovat na Teologické fakultě Jihočeské univerzity bakalářský obor Sociálně charitativní práce. Se smíchem dodává, že magisterský obor kvůli práci ve Fokusu vzdala. Najednou její čas totiž začala vyplňovat jiná smysluplná činnost.
„Nastoupila jsem do Fokusu jako sociální pracovnice před sedmi lety v říjnu. A vzápětí jsem vyhrála konkurz na ředitelku. Myslím, že se nám podařilo naše sdružení hodně posunout dopředu,“ konstatuje. Stále sídlí v budově bývalé pošty na budějovickém sídlišti Vltava, ale mají tu po stavebních úpravách mnohem více prostoru. Z původních tří zaměstnanců se rozrostli až na dvacet, ale s menšími úvazky. Mnozí z nich jsou právě sami klienti, kteří tak získali práci a další smysl života.
„Podnikatelům rozjel psychické onemocnění trvalý stres“
Jako bývalá účetní má i kvůli žádostem o projekty Zdeňka Kuviková spočteno, že přesně mají 12,8 zaměstnance. Klienty vyhledávají nejen sami, ale kontaktují je i jejich rodiny. Objíždějí léčebny, komunikují s obecními úřady. Důvod?
„Víme, že můžeme nabídnout velkou podporu i pomoc lidem, kteří se potýkají s problémy vyplývajícími z duševního onemocnění,“ vysvětluje ředitelka. Vzápětí dodává, že podle jejích zkušeností přibývá například podnikatelů, kterým rozjel psychické onemocnění trvalý pracovní stres a přetížení. Nebo mladých lidí experimentujících s marihuanou, která může být rovněž spouštěčem duševního onemocnění.
O své práci i klientech by sice vydržela povídat hodiny, ale čeká ji další jednání. Přesouvá se většinou na kole, protože tak zároveň i relaxuje. „Baví mě zdolávat kopce. Ale ne ty, které už znám. Často proto celá rodina jezdíme po kraji. Kdysi jsme na jiný způsob cestování neměli, teď je to pro nás doslova srdeční záležitost,“ přiznává. A já jsem přesvědčena, že právě její touha překonávat překážky určila výběr její životní i pracovní cesty.
