V mládí si vysnil, že bude jako kněz působit na Šumavě. Komunisté však měli s církví jiné plány. Přesto Karel Fořt zasvětil celý svůj dlouhý život službě Bohu. Zemřel v požehnaném věku 92 let v úterý v Českých Budějovicích.
Jeho vyprávění dokázalo upoutat každého posluchače k židli. Dětství prožil ve Skočicích na Strakonicku a v Horažďovicích. V Českých Budějovicích zakládal skautský oddíl.
"Když nás obsadili Němci, tak skauty ještě asi rok trpěli. Měli jsme však zakázanou veškerou brannou činnost. My jsme se ale tajně připravovali na partyzánskou válku, dokonce jsme měli zbraň. Poslouchali jsme Beneše z Londýna. Dne 28. října 1940 skauty zakázali úplně a o pár dní později nám zabavili klubovnu a vše, co tam bylo," vyprávěl v rozhovoru pro MF DNES v roce 2012.
V den jeho devatenáctých narozenin, 8. listopadu 1940, na něj po příchodu na gymnázium čekalo gestapo a Fořt šel k výslechu. "Přišel jsem před německého inspektora a ten měl ještě u sebe takového četníčka, který byl Němec, ale uměl česky. Hlavní gestapák v kanceláři vytáhl na stůl zbraň a knihu K obraně vlasti. A ptal se, kdo to psal," vzpomínal Fořt.
Uvnitř knihy byly nápisy, které tam dopsal některý ze skautů. Třeba: "Vyžeň Němce, cizozemce, svatý Václave..."
"Věděl jsem, že musím říct, že jsem to psal já, jinak půjdou po dalších a mohli by najít i tu naši zbraň," pokračoval.
Při výslechu mu vyrazili zub. Všiml si ale také nápisu na opasku německého inspektora gestapa, kde bylo přeloženo do češtiny Moje čest je ve věrnosti. Mladý Fořt tuto větu vyslovil a Němec ho přestal bít, ukončil výslech a nechal ho odvést do vězení.
Po nějakém čase ho čekal další výslech. Tehdy měl Fořt velké obavy, protože výslechy bývaly hodně krvavé. "Jenže vše bylo jinak. Nejdříve jsem si poslechl, jak Němci ovládnou svět a my Češi máme být šťastní. Pak mi podal ten gestapák ruku a řekl: Pozdravujte svého otce. On býval četníkem, ale v tu dobu už byl v penzi. Když se dozvěděl, že jsem vězněný, oblékl si uniformu a šel za mě orodovat a já byl propuštěný."
Podařilo se mu začít studovat teologii. Přesto se nevyhnul nasazení a musel na nucené práce do železáren v Linci. Přežil i nálet spojenců. Shodou okolností se tam setkal i s Adolfem Hitlerem.
"Tehdy už tam pracovali jen cizinci, a tak se kvůli Hitlerovi narychlo do pracovních oděvů převlékali Němci. Mě jako příslušníka protektorátu vzali k měření teploty, i když jsem dělal jinou práci. Měl jsem na starosti Raportbuch, kam jsem zapisoval docházku a podobně. Hitler chtěl knihu vidět, takže jsem mu ji ukázal a tehdy jsme se viděli. Jeho tvář byla jako sfinga, vůbec nemluvil. Musel už vědět, že je konec," popisoval.
Ani na Šumavě se po válce nedočkal klidu na své poslání
Po válce dokončil studia a roku 1948 byl vysvěcen na kněze. Začal působit na Šumavě, ale ani tam se nedočkal klidu na své poslání. "Myslel jsem, jak budu z Vimperka objíždět po zasněžených pláních kostely, a místo toho jsem pak musel putovat po Sahaře," líčil.
Komunisté měli s církví jasný záměr. Byla to faktická likvidace. S tím se Karel Fořt a jeho dva kolegové kněží a přátelé nechtěli smířit.
"A tak jsme při nejrůznějších příležitostech, jak se říká, švejkovali. Jednou třeba chtěli, ať pošleme k narozeninám telegram Stalinovi. Tak jsme řekli, že to asi nepůjde, že ho neposíláme ani papeži a že by si mohl generalissimus myslet, že si děláme legraci. Na druhou stranu jsme třeba ve prospěch komunistické strany Francie sbírali šneky," vyprávěl kněz.
Přišel rok 1950 a začínalo jít do tuhého. Komunisté kněze klasifikovali a řadili do tří skupin. První třetina měla jít do vězení, druhá na vojnu k pomocným technickým praporům a ta poslední mohla zůstat.
Jedné noci mu začal vimperský četník házet kamínky na okno, aby nevzbudil ostatní v ulici. "Chtějí vás obvinit z vraždy, řekl mi. Pár dní předtím našli v lese dvě nahá těla mužů s rozbitými hlavami, žádná úřední zpráva k tomu nebyla, jen se o tom povídalo. Bylo nám jasné, že nás jsou schopni mučit, dokud bychom se nepřiznali k něčemu, co jsme neudělali," popisoval.
Další upozornění dostal od místní pošťačky, ta se dozvěděla, že chtějí Fořta a jeho přátele přijet zatknout. Měli zhruba 12 hodin, aby opustili zemi. Díky znalosti Šumavy se jim to podařilo. "Už v noci jsem spal v Bavorsku."
Myslel, že se bude moci brzy vrátit, ale události, které se v Československu odehrávaly, to neumožnily. Několik měsíců strávil Fořt v uprchlickém táboře Valka v Norimberku. Dál však chtěl plnit své poslání, a tak se přihlásil do misií a dostal se až do Alžírska. Spatřil na vlastní oči nelítostný teror partyzánské války za nezávislost. Na začátku 60. let Afriku opustil.
Zamířil do Mnichova, kam už v té době dojížděl za knězem a přítelem Alexandrem Heidlerem, který byl redaktorem Rádia Svobodná Evropa. Fořt se stal také redaktorem a v Mnichově sloužil v jednom z tamních kostelů, kde kázal mše v češtině a pomáhal emigrantům.
Posledních 20 let žil střídavě v Mnichově a kněžském bytě v Českých Budějovicích. V říjnu 2012 mu prezident Václav Klaus propůjčil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
