Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Do přírody vyráží s barvami. Desítky let maluje turistické značky

  10:00aktualizováno  10:00
Poprvé se po turistické značce vydal v Táboře na Hýlačku. Dnes Karel Markvart vede dvě tisícovky dobrovolných značkařů, kteří se aktuálně chystají zpřístupnit návštěvníkům bývalý vojenský prostor Brdy, kde už vymysleli 170 kilometrů cest.

Karel Markvart je jediným profesionálním značkařem v Česku. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Speciální nosič na tři skleničky s barvami a štětce má Karel Markvart pořád při ruce. Tvrdí o sobě, že je značkař-šílenec. I když jako šéf více než dvou tisícovek dobrovolných značkařů Klubu českých turistů v poslední době tráví prý víc času papírováním a u počítače.

„Letos nám počasí zatím moc nepřálo, ale na nové trasy v Brdech už jsme připraveni. Stejně tak se ale chystají na ty své s výbavou barev i ostatní,“ naznačuje plány na nejbližší dobu 60letý muž, který propadl kouzlu značek už jako dvanáctiletý kluk. A nadšení z toulání přírodou mu zůstalo dodnes.

„Jednou odpoledne jsem tenkrát na stromě u řeky Lužnice objevil dvěma bílými čarami ohraničený červený pruh. Pak jsem našel další a další a došel až na Horky k rozhledně Hýlačka. Tuhle první dobrodružnou cestu po značce si pamatuju dodnes,“ přiznává s úsměvem.

Pak začal s matčinou známou chodit s táborskými turisty každou neděli a o čtyři roky později se stal součástí týmu značkařů. Prozrazuje mi, že ve skleničkách nosiče je vždy barva pro danou trasu a pak bílá a hnědá. Tou je možné zamalovat třeba špatně vyznačenou značku. „Pět let jsme vyvíjeli zvláštní recepturu. Olejové barvy musí dobře krýt, ale také nestékat,“ dodává.

Karel Markvart

Původem i srdcem Táborák zakotvil poslední rok v obci Zajíčkov na Pelhřimovsku. Z táborského gymnázia zamířil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze a vrátil se zpátky jako středoškolský učitel na zdejší průmyslovku. Patnáct let učil studenty matematiku a deskriptivní geometrii a ve volných chvílích se věnoval intenzivně turistickému značení. Od roku 1997 je na plný úvazek šéfem Rady značení Klubu českých turistů. Kromě pěší turistiky mezi jeho koníčky patří cyklistická, vodácká i lyžařská a také lezení po horách na jištěných cestách. Stále stíhá se „starými pány“ v táborském Sokole hrát basketbal. Je rozvedený, s přítelkyní Denisou tvoří značkářskou dvojici i tým při dostavbě loni pořízeného domu. Své dva syny Karla (33) a Ondru (28) sice zasvětil do malování značek, ale tvrdí, že mu bohužel nepropadli.

A věděli jste, že se značky dělí na naváděcí, potvrzovací a útěchové? Takhle jsem je osobně nikdy nevnímala, ale Karel Markvart vzápětí vysvětlí, že ta první mě z křižovatky navede na požadovaný směr, druhá utvrdí v tom, že jdu správně, a ty další mě pak utěšují, že mířím k cíli. Vzdálenost mezi nimi by nikdy neměla přesáhnout 250 metrů.

Dostanu ještě miniškolení o tom, že červená trasa bývá většinou hřebenová a dálková, modrá vede významnými místy, zelené jsou spíše regionální a žluté spojovací.

Dvoudenní stáž se zkušeným značkařem

Značkařem se člověk rozhodně nestane přes noc. Nejprve musí absolvovat dvoudenní stáž se zkušeným týmem v terénu, pak má nad sebou rok patrona, a pokud jeho zájem trvá, na speciálním školení se naučí teorii. To obnáší metodiku značení křižovatek, orientace v mapě a řadu dalších informací. Teprve pak se může začlenit mezi další dobrovolníky, kteří s nosičem na tři barvy vyrážejí na své trasy.

„Každá značka je vlastně jednou za tři roky znovu natřena, opravena, v okolí třeba uřízneme větev, aby byla lépe vidět. Ctíme základní pravidlo, že po značených trasách by měl trefit i člověk, který tam nikdy nebyl, a dokonce ani nemá mapu,“ říká Karel Markvart s tím, že i jemu se občas stane, že někde v neznámém terénu zabloudí.

Stačí totiž, aby se víc kochal výhledem a přehlédl značení. Nebo když někdo porazí strom, na kterém značka byla. Například v Alpách se některé trasy neobnovují třeba deset let. I proto je potom orientace složitější. Na druhé straně se tam turisté zase nemusí potýkat s problémem, který teď trápí ty české.

„Elektrické ohradníky pastvin a ještě zatlučený kůl, že na pastvině je plemenný býk, tak to zaručeně odradí od cesty po vyznačené trase každého,“ dodává Markvart.

Připomíná, že v Rakousku jsou běžné dřevěné šikany nebo dvířka, kterými zvíře neprojde, ale člověk ano. Krávy z pastvin neutečou a turista má šanci kochat se výhledy do krajiny. Když namítám, že podobně by nás mohla při cestách do lesa omezit i připravovaná novela zákona o myslivosti, šéf českých značkařů mě uklidní.

„Hodně jsem se tím také zabýval a vím, že zákazy vstupu by rozhodně neměly zasáhnout turistické trasy a cyklotrasy. Hony se prostě budou konat mimo ně,“ věří.

Nejčastěji jezdí značit na Šumavu

Stejně tak by majitelé neměli zaplotit pozemek, kterým vede turistická trasa od nepaměti, což legislativně představuje dobu 30 let.

„Značená trasa se tím stává veřejnou cestou a k jejímu zrušení musí mít vlastník pozemku souhlas obce a příslušného orgánu ochrany přírody. K takovým případům už jsou rozhodnutí Nejvyššího soudu,“ vysvětluje.

Zatím se ale spíše vždy snaží trasu přeložit o kus dál, aby se zbytečně neztrácel čas soudními tahanicemi. Rovněž připomíná, že na e-mail Klubu českých turistů mohou všichni hlásit případné nesrovnalosti. „Nemůžeme být úplně všude, takže tyhle informace z terénu moc vítáme,“ dodává.

On sám vyráží nejčastěji pomáhat kolegům na Šumavu, protože táborští turisté mají od roku 1968 chalupu ve Švajglově Ladě. „Za srdeční trasu považuji tu od Bučiny směrem na Knížecí Pláně, tam si ji s barvičkami opečovávám,“ směje se. Desítka šumavských evidovaných značkařů pomoc těch táborských totiž s ohledem na rozsáhlost oblasti vítá. A ti, kdo se vydávají do těchto míst na kolech, pěšky či na běžkách, určitě také.

„Do přírody budou lidé chodit pořád“

Povídáme si o krásných místech jižních Čech i celé republiky, která se díky značení stala dostupná pro všechny, ale i o penězích, bez nichž by se to dělat nedalo. Na údržbu tras je totiž potřeba nejméně 14,5 milionu korun ročně. Polovinu poskytne ministerstvo pro místní rozvoj, zbytek kraje a také sponzoři.

„Letos nám ministerstvo dotaci zkrátilo o deset procent, čeká mě tedy další jednání. Už takhle jsme finančně na hraně, za kterou už bychom museli činnost omezovat, což by se projevilo na kvalitě. A to by bylo škoda pro všechny,“ konstatuje muž, který má na starosti mimo jiné i získávání financí na značení.

Přitom na základě ověřených údajů dobře ví, že se může opřít o pádné argumenty. „Lidé, kteří se pohybují na našich trasách, tam jen za služby ročně utratí kolem pěti miliard korun. Myslím, že k tomu snad není třeba dodávat nic dalšího,“ míní.

Vzápětí ale přiznává, že mnozí si tuto souvislost neuvědomují. Na jednom krajském úřadě se mu dokonce dostalo školení, že peníze vydané na značení uberou z balíku na dopravní obslužnost či zdravotní péči.

„Vysvětlil jsem, že když díky našim značkám přijdou turisté trávit dovolenou do jejich kraje, přinesou peněz mnohem víc. Nakonec jsme tu dotaci získali. Třeba Jihočeši tohle dobře vědí, tady nemusím pokaždé s pokorným prosíkem,“ pochvaluje si.

Toho, že by lidé přestali chodit do přírody, se nebojí. Lidi si podle něj ponesou sice mobil v batohu, ale vyrazí si vyčistit hlavu, poslechnout ptačí zpěv a porozhlédnout se po krásné krajině. Stejně tak to dělá Karel Markvart.

„Prošel jsem si snad celou Evropu, kochal se alpskými výhledy. Ale na stará kolena stejně musím konstatovat, že u nás v Čechách je to nejhezčí. Máme tady spoustu nádherných míst, která stojí za to vidět,“ dodává s tím, že díky barevným značkám jsou vlastně dostupná všem.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

„Věda není žádná věda“, Techmania Science Center
Budějovice představily velkolepý plán. Postaví vědecké centrum

Na výstavišti v Českých Budějovicích by mohlo vyrůst vědecké centrum za stovky milionů korun. Do města může přilákat desetitisíce návštěvníků. Do akce se...  celý článek

Každý pohyb stroje je možné kontrolovat z kabiny. Signalizátor informuje, když...
V kabině nového kombajnu je lépe než ve staré fabii, vyzkoušel reportér

Většina obilí na jihu Čech je v polovině srpna už pod střechou. Ještě pár dní se ale sklízet bude. Reportér MF DNES si tak na jednom z posledních nesklizených...  celý článek

Podolský most byl v roce 1942 postaven vedle staršího řetězového mostu, který...
Orlík zatopil více než pět stovek budov. Z kostelíku je hit potápěčů

Byla to malebná vesnice na břehu Vltavy. Právě tady fungoval přívoz na důležité cestě mezi Pískem a Táborem. Dnes obec Podolsko, která stávala pod Podolským...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.