Severské "otáčko" postrádá ještě jednu věc: nebudí vášně ani spory, na jeho obranu se nesepisují petice, nejednají o něm politici. Stojí totiž volně v příměstském parku mezi borovicemi a břízkami. To krumlovské má na pozadí vzácný rokokový letohrádek Bellarie a staleté duby.
Zdánlivě další bod pro Český Krumlov a jeho neopakovatelný genius loci. Ale také trn v očích památkářů, podle kterých kolos zničil plány barokních architektů, kteří zahradu komponovali jako celek s unikátními průhledy.
Hlediště se podepisuje i na stavu letohrádku Bellarie, kde je umístěno herecké zázemí a slouží také jako dekorace, trpí a usychají prý i stromy, kterým nevhodná konstrukce základů a podloží stahuje vodu. Točna tak pravidelně od 90. let minulého století dostává ultimáta, dokdy musí ze zahrady zmizet. Zatím je vždycky přečkala.
Čarovný kruh
Spory jsou sice nejhlasitější posledních asi šestnáct let, ale památkářům točna vadila skoro od samého začátku. Autorem nápadu je scénograf a divadelní architekt Joan Brehms, rodák z Lotyšska a žák Bauhausu, který polovinu života prožil na jihu Čech. Experimentátor, který se celý život snažil vymanit divadlo ze svazujícího "rámečku" klasického kukátkového hlediště a dvou bočních portálů.
Nápad na scénu v plenéru krumlovské zahrady vznikl v rámci snahy oživit poválečné pohraničí a jihočeští divadelníci postupně vyzkoušeli rozehrát prakticky všechny prostory zámku - od zdejšího originálního barokního divadla po maškarní sál. Brehms spolu s režisérem Ottou Haasem navrhl, aby zkusili hrát i v parku před Bellarií. "A užasli jsme nad vším. Viditelnost a slyšitelnost překonaly naše očekávání," vzpomínal scénograf.
Tak začal Brehms ještě více experimentovat, jeviště vybudoval i kolem fontány v parku. V roce 1958 postavil před Bellarií první otáčivé hlediště, fascinován myšlenkou divadla v přírodě i nezvyklého uspořádání, v němž střed tvoří diváci, zatímco herci kolem nich opisují "čarovný" kruh.
Do prvního otáčivého hlediště usedlo maximálně šedesát diváků, pod jejichž vahou se zapotili vojáci, kteří scénou ručně otáčeli. Brehms byl výsledkem oslněn: "Otevírají se nám nesčíslné, nádherné možnosti, dimenze až dosud neznámé - od blízkého detailu až k odsunutí scén do dálek, v nichž se člověk pojí s velikostí přírody."
Zhůvěřilý luxus?
Primitivní točnu nahradilo už za rok hlediště pro čtyři sta diváků. V roce 1960 dostalo novou podobu, kapacita vzrostla ještě o sto padesát diváků, které však již nevozila armáda, ale elektromotor. Později přibyla vlastní dispečerská kabina a další osvětlovací zdroje. Když se odstranilo několik předních řad, vzniklo orchestřiště.
S robustnější stavbou přišly první, zatím nesmělé protesty památkářů. Ale i příliv diváků, který podstatně vylepšoval provozovateli - Jihočeskému divadlu - účet. Architekt Brehms dokonce uvažoval o přenosném otáčivém hledišti s kapacitou až patnáct set sedadel.
Nakonec bylo všechno jinak. Dřevěná konstrukce se dotočila na konci 80. let a začalo se se stavbou technicky dokonalejší, větší a podstatně betonovější. Z její podoby byl nešťastný i sám Brehms, inscenátorům však otevírala další možnosti.
Prakticky ihned po sametové revoluci přišly pochybnosti, zda má točna v zahradě stát. Nakonec se dobudovala - i díky argumentu, že je točna jako projekt vodní nádrže Gabčíkovo v malém: zkrátka že už se proinvestovalo tolik, že ostatní důvody vedle vydané sumy blednou.
Ve stejnou dobu (v roce 1992) zapsalo UNESCO na seznam historické centrum Krumlova a zámecký komplex. Odpůrci točny tvrdí, že se tak stalo jen díky tomu, že právě rekonstruované hlediště chybělo v dokumentaci.
První ročník provozu točny v roce 1994 navíc skončil katastrofou. V pronájmu ji měla soukromá společnost, která hodlala nasazovat hlavně Mozartovy opery a cenovou hladinu vstupenek zacílila na cizince. Točnu využívala také jako "kolotoč" pro návštěvníky zámku.
To bylo v rozporu s ideou "otce zakladatele" Brehmse, který vždy protestoval proti tomu, aby "otáčko" bylo pouhou atrakcí. Když pak bylo na premiéru do šestistovkového hlediště prodáno necelých sto padesát vstupenek, vypadala točna jako zhůvěřilý luxus. Scény se opět ujalo Jihočeské divadlo a vrátilo do Krumlova publikum.
Hrozba konce visí nad otáčivým hledištěm stále a život mu dosud prodlužovaly ministerské výjimky. Většinou s podmínkou, že jde jen o lhůtu určenou k vyřešení jeho další existence. Pravidelně se vynořují návrhy, kde by mohla nová točna stát. Na Hluboké. V Českých Budějovicích v parku. V Krumlově v hospodářské zahradě zámku. V Krumlově, ale mimo historické centrum. Občas se objevují i návrhy, jak demolici a stavbu nového hlediště zaplatit.
