Senátor, zastupitel krajského města, skaut, herec a vysokoškolský pedagog ve funkci ředitele po deseti letech končí. Na jeho židli usedá 32letý Lukáš Průdek z Dejvického divadla.
Vyklízíte kancelář. Nepřipomíná vám to Havlovo Odcházení a jednu z vašich posledních rolí, kancléře Riegera?
To byla parafráze politika, který lpěl na místě, po němž toužil, a ztotožňoval ho s mocí. Já v divadle vyrůstal, o místo ředitele jsem neusiloval, bylo mi nabídnuté.
Bilancujete? Jaké byly rozhodující momenty v desetileté kariéře?
První přišel hned v roce 2004. Tehdy se podařilo získat zpět otáčivé hlediště od Ministerstva kultury. Dalším bylo sloučení s Malým divadlem. V červnu téhož roku hrozil jeho zánik. Rok bylo bez ředitele ve velkých finančních i provozních problémech. Do Jihočeského divadla se tak dostal cizorodý prvek, vyladění bylo velice složité. Pak přišla změna v baletu, příchod Attily Egerháziho v roce 2009 a orientace na moderní tanec. Byla s tím spojená odvaha a riziko, které se vyplatilo.
Ne všichni se s tím však ztotožnili...
Byl to ale dobrý krok, který nás posunul v tanečním umění na špičku. Dalšími klíčovými momenty byla spolupráce s významnými hosty, jako byla Eva Urbanová, José Cura, dirigent John Keenan nebo angažování Maria De Rose, který pomohl zvýšit prestiž opery.
A co činohra?
Na tu samozřejmě nesmíme zapomenout. I přes nevůli tehdejší radnice jsem jmenoval Martina Glasera šéfem činohry, což nebylo úplně kvitováno. Martin byl mladý člověk s vyhraněným názorem. Čeřil stojaté vody, ale činohru to pozvedlo. Vyučil se tu nakonec natolik, že dnes může dělat ředitele Národního divadla v Brně.
Co byste z dnešního pohledu udělal jinak?
Pokusil bych se jiným způsobem řešit některé věci. Pracoval jsem v tandemu s ekonomickou ředitelkou Janou Dvořákovou, některé kroky jsme činili s větším očekáváním, než se ukázalo.
Buďte konkrétní.
Udělali jsme třeba dva nadační fondy. Čekali jsme, že se nám podaří strhnout lavinu podporovatelů, abychom nebyli tolik závislí na oficiálních zdrojích. To se tolik nepodařilo. Také jsme mysleli, že hostování významných hostů, jako je José Cura, nám přinese větší ocenění od politické části města. To je přece podobné, jako kdyby tady hrál fotbalista Ronaldo.
Jiří ŠestákNarodil se 3. listopadu 1956 v Českých Budějovicích. Vystudoval střední zemědělskou školu, potom šel na DAMU, obor herectví. Po absolvování divadelní fakulty v roce 1980 nastoupil do činohry Jihočeského divadla. V letech 1989 až 1997 byl uměleckým šéfem tohoto souboru. V sezoně 1993/1994 byl krátce ředitelem divadla, naplno pak od 1. ledna 2004. V roce 2002 založil Studentské univerzitní divadlo, externě přednáší na Jihočeské univerzitě. Od dětství byl ve skautu, se známým kuchařem Petrem Stupkou zakládal oddíl Čtveráci. V uplynulém volebním období byl radním krajského města za hnutí Občané pro Budějovice, v posledních volbách se dostal do zastupitelstva. Před dvěma lety se stal senátorem za Českobudějovicko a Třeboňsko. Má dva syny (32 a 24 let). Jeho partnerkou je herečka Jihočeského divadla Lenka Krčková, spolu žijí v Českých Budějovicích. |
Asi jste Jihočechy přecenili.
To, co funguje u sportu, prostě u umění nefunguje. Například choreografie Jiřího Kyliána. Jednal jsem v Bolšom těatre v Moskvě. Nevěřil jsem, že mě jako ředitele regionálního divadla vůbec přijmou. Potom se ukázalo, že to bylo díky tomu, že jsme uvedli choreografii Kyliána. To, co uměli ocenit jinde, tady, bohužel, ne. Je to způsobené hlavně desetiletími totality, kdy byla přetržena kontinuita.
Když jste v lednu 2004 přebíral divadlo, bylo ve hře rušení operního souboru. Tato otázka se dodnes vrací. Proč by si České Budějovice měly držet čtyřsouborové divadlo?
Ten konflikt s radnicí už se objevil v 90. letech, kdy jsem byl krátce ředitelem divadla. Tehdejší primátor Miroslav Beneš měl názor, že nepotřebujeme operu. Já jsem říkal: Dobře, můžete zrušit operu i balet, ale musíte říct: Nejsou na ni peníze, vezměte politickou zodpovědnost. Ne, že je špatná. Nebo, že ji lidé nepotřebují. Samozřejmě, opera je drahá. I proto jsem oddělil balet od opery, aby byly jednotlivé soubory chráněné, kdyby jeden padl.
Zpět k otázce, proč by měla opera zůstat?
Je to o kvalitě života. Je to podobné, jako kdybychom si řekli: Máme mít v Budějovicích univerzitu, nebo nám stačí jedna odloučená fakulta? Město tím získává. Je to i o mentalitě, kreativitě, trávení volného času. Díky tomu, že je tu opera a balet, tak lidé dostávají bohatou nabídku duchovního života. Co dáme proti jako alternativu? Televizi? Volný čas není jen o tom být spotřebitelem prvoplánové zábavy. Díky baletu je tu školička, která má 70 dětí, díky opeře zase konzervatoř. Opera je menšinový žánr, ale to je třeba poezie také. Vychází ve stokusových nákladech. Má právo na život, nebo ji nepotřebujeme?
Když se podíváte na uplynulé období v pozici radního, pořád myslíte, že to nebyl střet zájmů?
V čem je to střet zájmů? Rozuměl bych tomu, kdybych byl ředitelem soukromého divadla.
A vyjednávání o rozpočtu scény, do kterého radnice přispívá více než 80 miliony ročně?
My máme největší soběstačnost v republice. Mě do politiky přivedlo mimo jiné to, abych byl schopen politikům vysvětlovat, proč je divadlo důležité, a uměl jsem ho uchránit. Já ho neuchránil pro sebe ani pro své přátele, ale pro lidi, kteří to potřebují. Neslo to samozřejmě v něčem výhody, ale v něčem i nevýhody. Jsem si vědom, že jsem si jako politik nadělal spoustu nepřátel.
Kdybyste měl svému nástupci Lukáši Průdkovi říct tři rady, jaké by to byly?
Měli jsme možnost pracovat spolu půl roku a postupně jsem ho zasvěcoval. Ale řekl bych mu, aby se nebál mít vize a měl chuť jít do zdánlivě absurdních projektů. Aby nelpěl na funkci a byl ochotný ji opustit, když nebude schopný naplnit své vize do určité míry a zradil by své ideály.
