Seděl jsem na hrázi na kmeni ohromného dubu. Ruce, které najednou nic netížilo, se mi třásly tak, že když jsem chtěl k puse donést lžíci dršťkové polévky, musel jsem si pravačku držet levou rukou.
Vůbec jsem se v tu chvíli cítil hrozně lehce. Přede mnou se až k obzoru rozevíral vypuštěný rybník Řežabinec. Nejprve rákosí. Pak bílá hejna racků. A nakonec temné loviště, ze kterého jsme od rána vytáhli polovinu ryb.
Tentokrát jsem se totiž na výlov nedíval jako divák z hráze, ale byl jsem opravdu při tom.
„V listopadu půjdete na Řežabinec“
Cesta k takovému zážitku začala při výlovu Podroužku u Netolic, kde jsem se ředitele Krajského školního hospodářství Josefa Topky zeptal, zda bych si něco takového mohl vyzkoušet. Stačilo pár slov a bylo domluveno.
„Tak se připravte. Pořádně si to užijete. Třetího listopadu půjdete lovit Řežabinec, největší rybník, který naše hospodářství spravuje. Má více než sto hektarů a je to národní přírodní rezervace,“ zavolal mi na konci října rybář David Ryneš a za pár dnů upřesnil, že se mám hlásit v šest ráno před domovem mládeže u Střední rybářské školy ve Vodňanech. Mám jet na místo spolu s několika žáky školy, kteří si tam splní povinnou praxi.
Řežabinec. Co jsem o něm vlastně v tu chvíli věděl? Jen to, že tam sídlí největší kolonie racků chechtavých v jižních Čechách a spolu s nimi také více než sto dalších druhů ptáků. Nikdy jsem tam ale nebyl.
Na to jsem myslel, když jsem ještě za tmy v pěkně vytopeném autě spolu se studenty mířil na jeho hráz. Bál jsem se zimy. V holinkách vysokých po třísla jsem měl troje ponožky. Kalhoty, gumový kabát s dvouřadým zapínáním a na hlavě čepici. Tak jsem s ostatními vystoupil, když auto zastavilo, a všichni jsme se seřadili na hrázi.
„Nejprve si zkuste každý navázat provázek. Kdo z vás to umí?“ zeptal se na začátek Drahoslav Smékal z rybářské školy. K velké síti, která ležela rozprostřena na hrázi, přistoupil první student, smyčkou u krajní modré tyče provlékl tažné lano a zauzloval. Postupně si to zkusili všichni a nejdůležitější uzel zvládli. Dospělí rybáři zatím připravovali na betonové ploše u loviště kádě, mechanický keser, lodě a ovládali vypouštěcí zařízení.
Najednou zazněl první povel vedoucího výlovu Tomáše Zoubka: „Síť do vody!“ Každý jsme chytili svůj kus sítě, dali ji na ramena a sešli na jednu stranu loviště. Tam už byli připraveni rybáři na loďkách a vedoucí výlovu rozděloval, kdo si kam stoupne. „Zabrat!“ zazněl další povel.
Když rybáři táhnou za jeden provaz
A najednou jsme táhli. Zprvu celkem lehce, ale po pár metrech začala síť v rukách těžknout. Po chvíli marného táhnutí mi připadalo, že každý krok dopředu znamená tři v bahně zpátky. Břicho sítě se roztahovalo po lovišti a v něm se začaly objevovat ploutve ryb. Každou chvíli jsme museli odpočívat.
Pak zaznělo hlasité: „Zabrat!“ A zase jsme se mohli pár krůčky přiblížit protějšímu břehu. Úsloví o táhnutí za jeden provaz pro mě začalo dostávat nový rozměr. S rukama v křeči, na pokraji sil, jsme nakonec spolu s ostatními loviště uzavřeli. Zima mi tedy rozhodně nebyla. Chvíli jsem nabíral síly, potom bylo třeba síť připevnit na kolíky, které byly do dna zaražené kousek za hranou. „Za ty kolíky nikdy nestoupej. Tam začíná hloubka,“ poradil mi Drahoslav Smékal.
Zatímco studenti vystřídali na loďkách všechny rybáře a začínali s jádřením, tedy zkracováním sítě, já zůstal na náspu. Najednou mi někdo do ruky vrazil hadici a pustil vodu. „Záslužná činnost,“ utrousil ke mně Smékal. Ryby totiž potřebovaly dostat trochu kyslíku. A kropení vodou je důležité i při vytahování keseru.
„Když naberu ryby a budu je zvedat, trochu je postříkej, ať se očistí,“ zakřičel na mě rybář, který mechanický keser ovládal. Co chvíli ho zabořil do vody, nabral ryby a vyzvedl je na třídičku, okolo které stáli všichni ostatní a třídili ryby. Já je mezitím postříkal, a když jsem měl trochu víc času, stříkal jsem po všech rybách v síti, aby dostaly trochu víc kyslíku.
Sem kapři jednička, sem výběr a sem šupináči...
Sem tam se mezi kapry vynořila z vody štika nebo sumec. Těmto rybám, které jsou náchylné na nedostatek kyslíku, se dostalo nejvíce pozornosti. Na kraji loviště stál rybář, vylovil je a dal do kádě, aby byly z té vřavy co nejrychleji pryč. Stříkal jsem ryby a přestal vnímat čas, takže ani nevím, kdy mi vedoucí výlovu řekl, že mám jít ryby třídit. Předal jsem hadici jednomu ze studentů a stoupl si na volné místo.
„Do téhle kádě jdou kapři jednička. Sem kapři výběr. Sem šupináči. Tady je násada dravců. Sem dáváme líny a sem tržní dravce. Předposlední káď je na bílou rybu a do té poslední patří sumci,“ rychle mě uvedl do uspořádání kádí rybář, který stál u kádě s líny. Všechny ryby jsem mu ve žlabu přepouštěl a vybíral jen menší kapry, šupinaté a velké výběrové kapry. Trvalo to ale jen chvíli. Rybář, který ryby přebíral přede mnou, se vrátil a zase mě vystřídal.
Takže i já jsem se vrátil na okraj loviště a tentokrát sám vyhledával dravce mezi ostatními rybami a přenášel je do kádě. Viděl jsem pětikilové štiky, vypasené sumce i ohromného okouna. Když jsem ho nesl ke kádi, vysvětlil mi jeden z rybářů, že Řežabinec je velkými okouny proslulý. „Někteří si je odtud i celé preparují. Větší jsem viděl jen ve Španělsku na řece Ebro.“
Nejvzácnější ryba
Síť plná ryb se postupně stále zmenšovala a já se vrátil k třídění. Stál jsem až u poslední kádě na bílou rybu, sem tam mi ale před rukama skončil i pěkný sumec, kterého jsem přenesl do poslední kádě. Najednou se u kádí nad námi strhl ruch - mířila k nám nepatrná rybka, ale byla nejvzácnějším úlovkem, který mi Řežabinec odhalil. Kroutila se ve žlabu jako hádek. „Piskoř!“ volali rybáři.
Nikdy dřív jsem ho neviděl. „Vyskytuje se skoro všude, ale nikde ve velikém množství,“ psal o něm ve své knize Výživa kapra a jeho družiny rybničné v roce 1884 otec moderního českého rybářství Josef Šusta.
Dnes už to není pravda, piskoř patří mezi ohrožené druhy a stejně jako mnoho dalších drobných a dříve hojných ryb je u nás velkou vzácností ho spatřit. Ryba s nádherným zbarvením a drobnými vousky se ale naštěstí v Řežabinci stále vyskytuje. Možná i díky tomu, že rybník jako chráněné území podléhá zvláštnímu způsobu hospodaření.
Na svou rozlohu v něm rybáři mohou například chovat jen zlomek množství ryb ve srovnání s jinými rybníky a nesmí se tam vápnit ani hnojit. Pro rybáře je to ztráta.
Já si ale v tu chvíli říkal, že za zachování racků, kteří už se na jiných rybnících často ani neobjeví, za hnízdění moudivláčků a další stovky ptačích druhů a koneckonců i za piskoře to stojí. A jak jsem o tom přemýšlel, ani jsem si neuvědomil, že piskořem se se mnou vlastně Řežabinec loučí. „Nahoře je erár dršťkovka,“ poklepal mi na záda nějaký rybář a šibalsky se usmál.
Rybník by měl vydat 400 metráků ryb
Najednou jsem cítil bahno na tváři, bolest v rukou, pod gumák mi zase zalézal vítr. Když jsem si stoupl do řady na polévku, ruce se mi třásly jako osiky. Dršťkovka mi chutnala tak, že jsem zapomněl, že dršťky nemám rád. Rozhlížel jsem se po ostatních.
Všechny tváře vypadaly podobně, pokropené bahnem. Postával jsem mezi studenty a čekal na odvoz.
Ještě předtím jsem se znovu proměnil v novináře a došel si pro zhodnocení celé akce. „V prvním zátahu jsme vylovili 54 metráků kapra výběr lysec, 183 metráků kapr první třída lysec a sto kilogramů štik. Uvidíme, jak se podaří ten druhý, celkem by měl rybník vydat asi 400 metráků ryb,“ zhodnotil vedoucí výlovu Tomáš Zoubek, šéf střediska Strakonice, a řekl mi, že někdy můžu klidně přijít i na brigádu. A já jsem slíbil, že přijdu.
