Před pěti lety se Oceán znovu vrátil na scénu. Zesnulého Petra Muka nahradila Jitka Charvátová. Co aktuálně kapela zažívá?
Trochu jsme pozměnili sestavu. Druhého klávesistu Dušana Vozáryho už nějak přestala hudba uspokojovat, tak místo něj nastoupil náš textař Petr Hons, který střídá kytaru a baskytaru. Je to kamarád, hrával i v Shalomu. V této sestavě jsme připravili písně na novou desku.
Jaké jsou?
Našli jsme si tvůrčí koutek u manželů Petrlíkových v Plané u Budějovic. Tam jsme jen ve třech připravili kostry písniček. Petr pak udělal texty. Snažili jsme se, aby to bylo více písničkové a fungovalo jen s kytarou nebo pianem. Vedle elektroniky se tam objeví i bluesové názvuky. Jsou tam samozřejmě znát vlivy, kterými jsme si po rozpadu původního Oceánu prošli. Povedlo se nám opět zachytit tvůrčí kvas. Hodně práce ve studiu jsme pak nechali na producentovi.
Vypadá to, že posun od starší tvorby bude výrazný.
Já měl jeden čas trochu problém starší skladby Oceánu poslouchat. Když to řeknu nadneseně, přišlo mi to trochu vyumělkované. Na druhou stranu, výstřiky mládí bývají nejlepší. Petr Muk hodně tlačil ve zpěvu na emoci a já k tomu pak začal mít averzi. Začal jsem tyto skladby znovu poslouchat až s Jitkou Charvátovou, když se je učila zpívat a zase jim dala nový rozměr.
A kdy deska vyjde?
V plánu je to na květen. Chceme pak udělat několik velkých koncertů.
Před časem jste hráli na Slovensku. Tam měl Oceán vždycky velkou základnu. Jaký byl návrat po čtvrtstoletí?
Úžasný. Třeba v Prešově přišlo do klubu 300 lidí. Slováci mají trochu současnější pohled na Oceán než fanoušci v Česku. Vůbec neřešili, že je to bez Petra Muka. V Česku ho mají pořád pod kůží.
Myslíte, že by Oceán nyní fungoval a koncertoval i s Mukem, kdyby v květnu 2010 nezemřel?
Petr byl rozporuplná osobnost. Se spoustou lidí se bavil účelově. Měnil neustále názory. Ale myslím, že projektu nového Oceánu, který měl být s orchestrem Jihočeského divadla, by se určitě zúčastnil. Pak by se vidělo, co dál. Třeba by se udělala deska, ale na stálé hraní by to asi nebylo. Měl rozjetou svou skvělou desku a spoustu dalších projektů. Nic mu nechybělo.
Vzpomenete si na něj často?
Skoro denně. Zvlášť v poslední době při zkouškách. Pořád porovnávám situace. Znali jsme se od patnácti let. Když jdu po ulici, tak se mi při pohledu na nějaké místo vybaví konkrétní vzpomínka. Byla to zajímavá léta, která člověka utváří. Jsem rád, že jsme to prožili společně a navázali na to i hudebně.
Petr KučeraNarodil se 12. dubna 1965 v Českých Budějovicích a vystudoval zde stavební průmyslovku. Seděl v jedné lavici s Petrem Mukem a dnešním šéfem jihočeských památkářů Petrem Pavelcem. S Mukem hrál nejprve v punkové kapele Dural a undergroundové formaci Gas. Potom s ním a bratry Janem a Dušanem Vozáryovými stál u zrodu novoromantického Oceánu. S Mukem pak založil další úspěšné uskupení Shalom. Vydal i dvě sólová alba. Po rozpadu Shalomu pracoval jako topič, kuchař, kulisák v divadle, ladič nástrojů a hospodařil na rodinném statku. Hrál v českobudějovické kapele Smutný Karel, v současnosti působí ve skupině Bratři Karamazovi a ve znovuobnoveném Oceánu. Je ženatý, má třicetiletého syna. Žije v Českých Budějovicích. |
Vybavíte si první koncert Oceánu?
To bylo v roce 1985 na podnikovém večírku našeho zřizovatele - budějovického Bytového podniku. Slavilo se MDŽ. Dopadlo to hrozně. Polovina lidí chtěla, ať přestaneme, aby si mohli pustit magneťák.
Nakonec jste se s Oceánem stali kultem, který ovlivnil populární hudbu i styl mladých lidí. Zlomové bylo turné s britskou hvězdou Erasure po Anglii. Jak jste se k tomu vůbec dostali?
Měli jsme štěstí, že jsme se s kapelou ocitli v bodě, kdy se lámala totalita ve svobodnější svět. Erasure hráli na začátku listopadu 1989 v Praze. Náš kamarád jim dělal průvodce a podstrčil jim naši kazetu. Po revoluci se rychle ozvali a pozvali nás jako předkapelu na turné. Byl v tom trochu i zajímavý tah – představit mladou kapelu z Východu, kde se zhroutil systém. Byli jsme pro ně exotika. V jejich televizi byly pořád záběry z Československa, všude naše vlajky.
I pro vás muselo být hraní na světových pódiích zjevením, ne?
Erasure byli tehdy na vrcholu. V Londýně jsme hráli třikrát za sebou pro patnáct tisíc lidí. Nic většího jsem v životě nezažil. Měli jsme úplně rozklepaná kolena. Naštěstí nám vyšli vstříc i technici a hodně nám zvukově pomohli. Vztahy byly hodně srdečné. Publikum bylo zpracované zprávami v médiích o dění ve východní Evropě, a nebralo nás tak jako předkapelu, která jen zdržuje před hlavní hvězdou.
V roce 1992 jste s Mukem a Honsem vytvořili vedle Oceánu ještě projekt Shalom. Proč?
Petr Muk měl tehdy obrovský autorský výtrysk. Bylo to jeho šťastné období, zpětně vytěžil svou inspiraci Anglií, znovu objevil kytaru a živé nástroje. Byl to návrat k jednoduchosti. Původně to měly být nové písně pro Oceán, jenže zbytek kapely je nechtěl hrát, zdály se jim moc popové. My jsme si řekli, že uděláme krátkodobý projekt a k Oceánu se vrátíme. To už se nestalo.
V Shalomu jste koketovali s judaismem. Brali jste to vážně?
Petr celý život hledal duchovní zázemí. Narazil na judaismus, který mu byl sympatický. Zajímal se ale i o další víry, měl blízko k pravoslaví. Já kolem toho celý život spíš opatrně chodím a snažím se to obsáhnout. Tehdy jsem jako mladý chtěl hlásat různé věci a za něco bojovat, i proto jsme toho asi i víc do naší muziky dávali včetně symbolů jako šesticípá hvězda. Dnes už bych to samozřejmě takhle neprožíval.
Shalom měl krátký život. Proč skončil po třech letech?
Druhé album bylo méně komerčně úspěšné. Petr se vydal na sólovou dráhu, začal se objevovat v muzikálech a s Oceánem jsme byli rozhádaní. Na Petrově první desce jsem ale ještě hrál.
Pak jste se vrátil z první hudební ligy zpět do regionálních kapel. Nemrzí vás to zpětně?
Bylo to dobrovolné. V klubech a hospodách, kde regionální kapely především hrajou, vládne úplně jiná atmosféra. V showbyznysu bych se necítil dobře. To není svět pro mě. Začal jsem hrát s Petrem Honsem a dalšími muzikanty v kapele LB1. Ta se brzy proměnila v dnešního Smutného Karla. Chytla mě víc bluesová muzika a snažil jsem si ji dodatečně užít.
Loni vám bylo padesát, bilancoval jste?
K padesátce jsem si nadělil rok volna a práci na nové desce Oceánu. Je to zvláštní věk. Dřív to byly kmetské abrahámoviny. Dnes už se to posunulo. Micku Jaggerovi je 72 let, je to dědek, ale na pódiu pořád ďábel. Takže padesátka je vlastně super věk.
