Ještě mnohem dřív, v roce roku 1993, se v hlavě dalšího z členů lyžařské partičky zrodil nápad - přišel na to, že namontuje na jedny lyže dvojí vázání.
„Došlo k tomu u piva, takže jsme to brali spíš na lehkou váhu. Jenže on doma vyhrabal staré lyže, dvě stará vázání a za týden dorazil i s „doubleski“, jak jsme tomu tenkrát říkali. A jelikož jsme s Martinem byli nejen slušní lyžaři, ale taky největší „blázni“ z party, tak jsme na to monstrum vlezli a uchvátilo nás,“ popisuje Lesák.
Co vás k tomu přitáhlo?
Napřed jsme to brali spíš jako recesi. Šli jsme na kopec a netušili, že to bude fungovat, ale brzy jsme zjistili, že s tím nemáme vůbec žádný problém. Začalo nás to strašně bavit, jezdilo nám to rychle, navíc nás všichni považovali za atrakci a vlekaři nás pouštěli bez fronty. Měli jsme to jako zábavu, ale pak jsme zjistili, že to má i jiný smysl - učili jsme tom lidi lyžovat, dokonce i nevidomé. Jde to mnohem rychleji.
Jak jste se ale dostali ke skokům?
Rychlost jsme si zkoušeli na bubnu „stodvacítky“ na Ještědu, kde se dřív pořádaly závody v rychlostním lyžování. Závodili jsme jako ostatní a po závodech si někteří zkoušeli rychlost i s nájezdem, tedy z můstku, závody se jinak jely od hrany. Tak jsme to zkusili. Pravda, trochu nás vyprovokovali kamarádi z Horské služby, měli dole dvoje záchranářské sáně a dělali si z nás legraci, že to budeme mít i s odvozem. Tudíž jsme jim chtěli dokázat, že jejich sáně nepotřebujeme.
Takže to bylo z hecu?
Ale jen trochu. Při těch rychlostních závodech se jezdilo kolem stovky až sto třiceti kilometrů za hodinu, jenže my jsme na tandemu zjistili, že to ještě není náš limit. A nemohli jsme jet z nízkého nájezdu, abychom nespadli z výšky na zem, tak jsme šli na věž a zkusili to z jednoho ze spodních oken. Zjistili jsme, že to není jednoduché, ale ustáli jsme to. Bylo to tuším v roce 2000 a od té doby jsme to skákali každý rok několikrát. To už samozřejmě nebylo na těch starých lyžích, ale na rychlostních speciálech pro tandem. Už od roku 1998 jsme s nimi jezdili do Francie na závody v rychlostním lyžování
Měli jste tehdy na Ještědu strach, nebo převládl adrenalin?
Strach je špatné slovo. Určitě jsme ale měli velký respekt, ten potřebujete. Člověk se musí trochu obávat, mít pocit z vážnosti situace, aby se plně soustředil.
Jak daleko jste skočili?
Mohlo to být taky asi 35 metrů, ale v těch místech ještě není značení v metrech a neměřili jsme to. Navíc nám šlo hlavně o rychlost a ta byla slušná. Na hraně můstku, kde mají skokani rychlost kolem 90 kilometrů v hodině, jsme měli 135, a dole na bubnu asi 140.
Na skitandemu držíte dodnes rychlostní světový rekord 196,5 km/h, který jste s Martinem Bauerem vytvořili v roce 2004 ve francouzském středisku Les Arcs. Jak to, že vydržel tak dlouho?
Asi jsme byli rychlí... (úsměv) Jsou v podstatě jen dvě střediska, kde se daly dělat světové rekordy, obě ve Francii. Jenže v Les Arcs se už rychlostní lyžování nejezdí a v tom druhém, ve Vars, je sice prudký kopec, ale málo místa na brzdění. Což je při té rychlosti problém. Několik tandemů nás tam zkoušelo napodobit, ale neměli kde brzdit a často končili v kotrmelcích.
Vraťme se ještě k vašemu skoku na skitandemu z roku 2000. Napadlo vás tehdy, že jste zřejmě první na světě?
Napadlo, dokonce nám chtěli pozvat agenturu Dobrý den, která podobné výkony a kuriozity eviduje, ale nějak k tomu nedošlo. Jenže my jsme to kvůli tomu nedělali, měli jsme to jako legraci. Skočili jsme zhruba stejně jako nedávno ti Slovinci, ale jsme lepší - podle videozáznamu oni skákali z „dětského“ můstku, snad z padesátky, zatímco my jsme na to šli ze stodvacítky. A taky jsme určitě nebyli tak lehcí jako oni.
Podívejte se na skok slovinské dvojice:
25. února 2016 |
