Padlo rozhodnutí, že Závod míru začne v roce 1986 v zemi „velkého bratra“ na východě. A příkaz nikdo nezměnil ani po havárii atomové elektrárny v Černobylu z 26. dubna. Závod odstartoval 6. května v ukrajinském Kyjevě, něco přes sto kilometrů od místa tragédie, také za účasti československého týmu.
Vedoucí představitelé strany a vlády tehdy, před třiceti lety, neváhali riskovat zdraví reprezentantů. Odřeknout? To by přece byla zrada sovětských soudruhů.
„Z naší strany jsme slyšeli, že to nebezpečné není, ale Západ tvrdil, že jde o vážnou záležitost,“ vybavuje si Jozef Regec, tenkrát benjamínek v československém týmu.
Evropa brzy věděla své. I o radioaktivním mraku, který přeletěl Skandinávii a pak se různě pohyboval nad Evropou. Až po letech vyšlo najevo, že nad kontinentem proudily tuny radioaktivních látek. Přesto československá oficiální místa dlouho tvrdila, že není důvod k obavám. Veřejnost ale nevěřila – dostupný byl zahraniční rozhlas a v příhraničních oblastech i rakouská nebo západoněmecká televize.
A českoslovenští cyklisté se chystali na Závod míru. Netušili, že poletí do ukrajinského pekla. Výběr pro Závod míru, proslulou Tour de France východního bloku, byl rozdělený na dvě části – jedna závodila v závěru dubna ve Francii, druhá v Itálii. „Jeli jsme etapák Giro Regioni a jeden západoněmecký cyklista mi devětadvacátého dubna říkal, že u Kyjeva bouchla atomová elektrárna a Závod míru se prý pojede až z Varšavy. Což bohužel nebyla pravda. Byl jsem tak první z mančaftu, kdo se to dozvěděl,“ vzpomíná tehdejší cyklista Vladimír Kozárek.
Jen jedenáct týmů
Do Kyjeva odlétali závodníci, funkcionáři a novináři 3. května. Ovšem už bez Kozárka, který dostal teplotu. „Nejsem žádný hrdina. Přepadl mě takový strach, že mi doktor reprezentace naměřil osmatřicet,“ vypráví Kozárek. „Moje štěstí spočívalo v tom, že teplotu mi o den později naměřil i klubový lékař v Dukle Brno.“
Příští rok však Závod míru nejel, necestoval ani na mistrovství světa, ačkoli měl na obě akce výkonnost. „Přičinil se o to svazový metodik Kokštejn,“ dodává bývalý cyklista, který přesto závodil až do roku 1994.
„Do poslední chvíle jsme věřili, že se nepojede z Kyjeva, ale z Varšavy, hodně jsme o tom s klukama diskutovali,“ přibližuje Jiří Škoda, tehdy rovněž člen Dukly Brno.
Za Kozárka naskočil Radovan Fořt, též známý cyklokrosař a později olympionik z Atlanty na horském kole. „Nebezpečí jsem si neuvědomoval, hlavně jsem chtěl jet Závod míru,“ vykládá tehdejší člen RH Plzeň.
„Na jednu stranu jsem měl obavy, do čeho to vlastně jedeme. Ale bylo mi jedenadvacet a vybrali mě jako reprezentanta pro Závod míru, což byl sen každého cyklisty. A nakonec to pro mě byl i odrazový můstek do velké cyklistiky,“ říká Regec.
Několik dní po výbuchu v Černobylu dorazila do Kyjeva šestičlenná družstva z pouhých jedenácti zemí: Bulharska, Československa, Finska (jen ve čtyřech, šlo o dobrovolníky), Francie, Kuby, Mongolska, NDR, Polska, Sýrie, Maďarska a SSSR.
„Na kyjevském letišti a potom i v hotelu se nás personál potichu ptal, jestli nevíme, co se u nich stalo. Uklidňovali jsme je, že nic vážného,“ vzpomíná bývalý úspěšný dráhař a tehdejší sportovní redaktor ČTK Petr Kocek.
Účast na poslední chvíli odřekly Velká Británie, Belgie, Nizozemsko, Švýcarsko, NSR, Itálie, Rumunsko, Jugoslávie a USA. Důvod byl jasný – výbuch v Černobylu.
To nebyl balík, ale balíček
„Když jsem tu sestavu viděl v jídelně, tak to nebyl balík, ale balíček,“ vybaví si Fořt peloton, který čítal chudičkých 64 závodníků. O rok dřív absolvovalo Závod míru 129 cyklistů, v roce 1987 dokonce 159.
Den před startem, při návštěvě československého konzulátu, se výprava včetně novinářů dozvěděla nové informace. „Naši kyjevští studenti houfně odlétali domů, signálem pro ně byl masový úprk spolužáků ze západních zemí. Ale jinak prý je všechno v pořádku, když na prvomájové manifestaci v centru města byl milion lidí,“ vypráví novinář Kocek.
Ani drobek ze zmíněného se samozřejmě nesměl objevit ve zpravodajství.
„Cestou z konzulátu nám řidič vykládal, jak celý týden právě tímhle autobusem odvážel obyvatele z městečka Pripjať u Černobylu. Těch autobusů prý byly desítky. Ale uklidňoval nás, že autobus mu po každé cestě osprchovali,“ dodává Kocek.
Sedmikilometrový prolog závodu sledovalo v kyjevských ulicích sto tisíc lidí, ale po mimořádné televizní relaci se další dva dny závodilo v téměř liduprázdných ulicích. „V tiskovém středisku se na obrazovce objevil ukrajinský ministr vnitra a četl sdělení. Ve městě se prý výrazně zvýšila radioaktivita (později vyšlo najevo, že 5. května došlo v Černobylu k dalšímu rozsáhlému úniku radiace – pozn.), takže město musí opustit těhotné ženy a děti, uzavírají se továrny a provozy kromě životně důležitých, občané nemají otevírat okna, pít vodu, sprchovat se, pít čerstvé mléko, jíst zeleninu, ovoce. Byl to šok, vlastně mohli jíst jenom konzervy,“ pokyvuje hlavou Kocek.
Šéf tiskového střediska přepnul program na Moskvu, kde hlasatelka s úsměvem povídala, že na Ukrajině je všechno v pořádku. Závod míru sledoval také Jaroslav Matějka, tehdejší sportovní redaktor týdeníku Květy.
„Ty kyjevské etapy bez dětí pak byly takové neveselé. Já se chlácholil, že to není možné, když přijeli Francouzi a Finové, taky už začala perestrojka, ale upínal jsem se k chatrným argumentům. Zvlášť když naši cyklisté říkali, že při tréninku za městem vídali chlapy v gumových oblecích. Ano, u cíle diváci byli, ale šlo o vojáky a příslušníky milice. Na 8. května už zase bylo hodně lidí, ale slavilo se vítězství nad fašismem a složení bylo stejné, dostali to příkazem.“
Regec: Rakovinu mi nevyvrátili
Následoval odlet do Varšavy, kde závod pokračoval. Cyklisté o novináři si oddechli.
Nebyli by to ale Čechoslováci, kdyby nebrali celou věc po svém., tedy s poněkud černým humorem. Už ve Varšavě se říkalo, že JZD Slušovice vyváží na Západ hlávky zelí coby vysoce výkonné žárovky.
V podobném duchu vtipkoval také Jozef Regec, který se tehdy coby nováček v čs. týmu blýskl - v Kyjevě vyhrál první dějství a žlutý dres lídra mu patřil až do desáté etapy, časovky v Halle.
„Jeden trikot mi stejně zůstal,“ povídal nakonec sedmý jezdec v pořadí po dojezdu do Prahy. „Ten černý, pro nejradioaktivnějšího jezdce,“ žertoval mezi přáteli.
To ještě netušil, že mu za devatenáct let kvůli nádoru lékaři odeberou levou ledvinu. „Samozřejmě v tom vidím souvislost s kyjevskými etapami, nikdo v naší rodině totiž žádné onkologické problémy nikdy neměl a ze dne na den jsem onemocnět nemohl. Žádný z lékařů mi to sice nepotvrdil, ale ani nevyvrátil,“ říká s odstupem třiceti let.
