První poštolku mu přivezl jeho strýc, když chodil do páté třídy na základní školu. Začal se o ni starat, aniž by měl nějaké znalosti a vědomosti. Později se dostal k literatuře pojednávající o tom, jak se mají dravci cvičit, jak se k nim má člověk chovat a čím je má krmit.
Dnes už je to devětatřicet let, co se René Vrbický z Opavy intenzivně věnuje dravcům. Ani po tolika letech nedovede přesně říct, co jej na této zálibě už v počátcích tolik nadchlo.
„Je to podobné, jako byste se někoho zeptal, proč sportuje,“ uvedl. „Částečně v tom byl zájem o přírodu, částečně zvědavost a navíc i trochu závist. Dravci totiž mají úžasně vyvinuté smysly. Především zrak a potom schopnost létat, kterou jim musí spousta lidí závidět,“ dodal s tím, že dravci je vyloženě posedlý.
„Otevřeně říkám, že už je to diagnóza. Nebojíme se to tak mezi sebou nazvat.“
Navíc podle Reného Vrbického dravci představují jakousi šlechtu. „Nejde o žádné bezdomovce či podomky, které si jen tak každý ochočí. Žádný z nich není jako domestikovaný pes nebo nějaké jiné zvířátko, kterých dneska lidé chovají spoustu. Dravec je pořád svůj a pouto mezi ním a sokolníkem je jako tenký vlas,“ míní.
„Když uděláte nějakou chybu a ublížíte mu, ať už chtíc nebo nechtíc, dravec si to pamatuje,“ vysvětlil.
Kdysi byl chov dravců doménou bohatých
V minulosti byl chov dravců doménou bohatých. Mnozí lidé si to myslí i dnes. René Vrbický od některých slýchá, jak musí být bohatý, když má doma tolik dravců.
„Ano, jsem bohatý duševně. Mám doma něco, co mě baví, čemu jsem propadl, je to spojené s mým životem. Je to můj životní styl a standard,“ řekl.
V dnešní době se dravci vychovávají v zajetí, takže není třeba je získávat z přírody. „Doba, kdy si lidé říkali, že sokolníci vybírali ptáky z přírody, je nenávratně pryč. I tenkrát to dělalo pár jedinců, kteří zašpinili ty poctivé. Když to někdo dneska udělá, tak ptáka nezlegalizuje, takže je mu k ničemu. Nikam s ním nemůže a dravec tak trpí,“ zdůraznil.
René Vrbický už odchoval spoustu dravců a mnoho dalších má doma. Nedokáže však říct, že by mu některý z nich přirostl k srdci více.
„Jsem jestřábník. Mám teď například jestřábí samici, která má jeden rok. Je to dravec, který vyžaduje od sokolníka maximální soustředění, péči a hlavně i fyzičku. Když lovíte s jestřábem, musíte se umět hýbat. Někdy se říká, že při lovu s jestřábem nachodíte tolik, kolik on nalétá,“ pokračoval ve vyprávění René Vrbický.
Oceňuje především jestřába, s orlem by neměl kde lovit
Co se týče lovectví, oceňuje Vrbický jestřába i vzhledem k tomu, že například s orlem by neměl kde lovit. Nemá podmínky k tomu, aby lovil v nějakém mysliveckém spolku nebo nějaké honitbě.
„Nechci mít doma dravce, který mi bude sedět doma a nevyužiju ho,“ vysvětlil. V oblibě má i sokoly a rarohy, a jeho životním snem je dravec harpyje, který je nejsilnějším dravcem na světě. „Je to ale utopie, takže si uvědomuju, že není reálné, abych si ho někdy mohl dovolit. S tímto faktem se musím jednoduše smířit.“
Za celou dobu zažil René Vrbický spoustu příhod. Úsměvných i hodně smutných. Mezi nejméně příjemné případy patřily ty, kdy dravec zabil dravce.
„Nejsmutnější na tom je, že je to vždy zapříčiněno lidskou chybou,“ podotkl.
Ovšem díky dravcům zažil i situace, při kterých se spousta lidí nasmála. „Jednou mě poštolka chytla za oční víčko, když jsme jí přezouvali poutko. Dostala se tam i přes brýle. Ostatní se sice smáli, ale já v tu chvíli nevěděl, jestli nepřijdu o oko,“ přiblížil.
„Na jednom táboře se zase kolega zvedl od oběda, že si půjde zalétat s dravcem. Ten mu ale neletěl na rukavici, ale k jeho talíři, ze kterého vzal kus masa. Nakonec ho ale nesežral, protože bylo kořeněné. Na první pohled se mu ale zamlouvalo více než to, které měl kolega v rukavici.“
