„Vím, že je to dar,“ prozrazuje Jan Maruna. Vzpomíná si přesně na chvíli, kdy ho obdržel. Bylo mu 51 let, psal se rok 2000. Ukládal se k spánku na ubytovně pro brigádníky v Kostelním Vydří. V rukou ještě cítil chvění sbíječky, se kterou celý den pracoval při opravě místního kláštera. Vleže na zádech pozoroval v otevřeném okně měsíc a brzy usnul. Pak ve snu uslyšel příkaz, že se má vlastní vůlí vzbudit.
VizitkaJan Maruna (67 let) Narodil se 22. června 1949 v Rýmařově. Žije v Hlinici u Tábora. Pracoval u Českých drah, po odchodu do důchodu se plně věnuje literární tvorbě. Své léčitelské schopnosti vkládá do básní, jeho prozaická díla se inspirují reálnými lidmi, kteří prožívají těžká životní období, některé texty vycházejí z jeho vlastních životních zážitků a stylově se blíží magickému realismu. Tvoří každý den přibližně šest hodin. K jeho radostem patří procházky přírodou s fenkou tibetské dogy Donnou. Je rozvedený, má dceru Zdeňku. |
„Procitl jsem a před sebou uviděl dvě veliké bílé oči. Pro jistotu jsem se štípl do ruky, abych se ubezpečil, že se mi to nezdá. Ty oči nebyly lidské, ale já se jich vůbec nebál. Vyzařovala z nich milost. Cítil jsem, že do mě vstupuje poznání, které jsem nedokázal pojmenovat. Pozemský čas se zastavil. Víc si z toho zážitku nepamatuji. Když jsem se ráno probudil, začaly se dít věci.“
K běžnému zraku získal schopnost zvláštního vnitřního vidění, které podle jeho slov dokáže prostoupit podstatou čehokoliv – člověka, stromu, zvířete, chrámu, rozlehlé krajiny i křehké osobní vzpomínky, dokonce i té, kterou prožíval jiný člověk. Zážitky se v mozku okamžitě proměňují ve slova. Když si jejich sled zapsal, vznikla báseň. Vzápětí druhá, třetí. Takhle za pouhé tři dny vytvořil svou první sbírku Eizeret.
Vydal více než stovku knih
„Věděl jsem, že svůj dar nesmím dát do služeb komerce. Jakmile mi přišla výplata, vydal jsem knihu vlastním nákladem v menším počtu výtisků. Rozdal jsem je lidem, které jsem potkal ve vlaku při své službě průvodčího. Od těch citlivých jsem se později dozvěděl, že jim moje básně uzdravují duši. Pak mi došlo, co se přihodilo. Léčitelské schopnosti, které jsem zdědil po mamince, přešly do veršů.“
Od té doby Jan Maruna vydal 132 knih básní i prózy. Studoval na Literární akademii Josefa Škvoreckého pod vedením Jiřího Dědečka a Daniely Fišerové. V roce 2007 ho přijali za člena Obce spisovatelů v Praze. Jeho rukopisy archivuje Památník národního písemnictví.
Zvítězil několikrát za sebou ve velkých literárních soutěžích v Itálii, při předávání cen ho natáčela milánská televize. Pak soutěžit přestal, aby vyhrávali zase jiní. Pro své knihy nepotřebuje distribuční síť. Spontánně se okolo něj seskupil stálý okruh čtenářů a ti se těší z každého nově vydaného titulu. Zvláštní autor, zvláštní přístup, zvláštní osud.
„Moje maminka Anežka byla negramotná. Pocházela z Rumunska, ale měla slovenské kořeny. Tatínek Tomáš se narodil v Rusku, jeho otec byl Rus, matka Češka. Oba se setkali po druhé světové válce na Moravě na Rýmařovsku. Maminka se tam vypravila za prací a tatínek přišel s armádou Ludvíka Svobody. V bojích na Dukle utržil zranění a celý život pak trpěl bolestmi.“
Tatínek zapomínal na hrůzy války s lahví vodky
Syn Jan se manželům narodil 22. června 1949 v Rýmařově, odkud se po čase přestěhovali do Horního Dvořiště. Malý chlapec však neprožíval běžné dětské radosti.
„Tatínka neustále pronásledovaly hrozné zážitky z války, pořád viděl své umírající kamarády. Pak se mu vždycky vybavila nejpalčivější vzpomínka, jak ho velitel nutí střílet do dětí, které měly jen tu smůlu, že se narodily na nepřátelské straně. Svoje stavy řešil nejhorším způsobem – denně se opíjel vodkou. Alkohol uměl ošklivé zážitky zahnat jen na chvíli a brzy je tatínkovi pustil do duše znovu a ještě bolestněji. Byl na maminku a na mě hrubý, pak se už jen zavíral ve své světnici.“
Maminka se chlapci snažila ze všech sil předat rodičovskou lásku, hlubokou víru v Boha a cit pro moudrost přírody. „Snad tyhle schopnosti měla i díky tomu, že svou mysl nezaměstnávala psaným slovem. Všechno vnímala a pojmenovávala svou obdivuhodně čistou duší. Také nedělala žádné rozdíly mezi lidmi. K zlému tatínkovi se chovala se stejnou láskou jako ke mně, který jsem ji miloval. Když bylo doma nejhůř, šla se mnou na procházku a učila mě radovat se z nejprostších věcí. Příroda pro ni byla živá boží bytost. Obyčejnými, ale přesnými slovy mě učila, že jeden druhému máme sloužit, protože právě to nás naplňuje skutečným štěstím.“
Pracoval u Českých drah a věnoval se i léčitelství
Pak ale ani maminka neunesla tíhu starostí a také propadla alkoholu. Následkem pití oslepla. Jan musel od svých deseti let zajišťovat chod domácnosti sám a ještě obstarával oba nemocné rodiče. Rádcem mu byl předseda místního národního výboru, který několikrát přesvědčil sociální pracovníky, že chlapec svůj úděl vydrží.
„Prosil jsem ho, ať nedopustí, aby se naše rodina rozdělila. Cítil jsem, že když s maminkou zůstanu, uzdraví se,“ říká Jan Maruna. Po čtyřech letech se takový zázrak opravdu stal.
„Mamince se po operaci vrátil zrak, přestala pít a znovu jí prostoupila moudrost. Už odešla do nebe, ale pořád jsme spojeni. Věnoval jsem jí mnoho básní a dvě samostatné prozaické knihy. První má název Smíření a druhá Agnessaria a Petroteria,“ říká spisovatel.
Celý život pracoval u Českých drah, ve volném čase brigádničil a věnoval se léčitelství. Po odchodu do důchodu se naplno oddal literární tvorbě, nyní žije v Hlinici u Tábora. „Psát je moje poslání. Věřím, že upřímná poezie promlouvá ke všem vnímavým lidem bez rozdílu a obohacuje jejich život krásou,“ vyznává básník Jan Maruna.
