V jeho sbírce se skvěly tisíce záhadou opředených zelených sklíček s typicky zvrásněným povrchem. Aby je získal, neúnavně po deštích šněroval zoraná pole nebo přehazoval tuny sypkého materiálu v pískovnách.
„Na vltavíny jsem jako mladý vyrážel z Českých Budějovic kolikrát pěšky. Auto jsem tehdy neměl a na známé lokality jsem to měl i třicet kilometrů,“ vypráví o své životní zálibě 68letý sběratel vltavínů a objevitel desítek nalezišť Milan Prchal.
Lásku k nim si postupně získával už v dětských letech, kdy se svými kamarády zakládal na výzvu časopisu Pionýr turistickou skupinu, s níž často jezdil na výlety do přírody.
„Nejprve jsem se ale dostal k obyčejným kamenům. Když se v šedesátých letech stavěl stadion Rudé hvězdy, chodili jsme na staveniště, kde jsme přehrabovali kameny na stavbu,“ líčí Prchal s tím, že ho zajímal původ nerostů, čehož si brzy všiml jeho učitel přírodopisu.
„O letních prázdninách jsem se mu staral o pařeniště a za to mi věnoval knížku o vltavínech. Tím to celé začalo. Jenže nikde jsem se nedozvěděl, co to vlastně je a kde se u nás vzaly. Chtěl jsem tomu přijít na kloub, tak jsem je začal také sbírat,“ objasňuje Prchal.
V polovině šedesátých let byl jedním z mála lidí, kteří se jihočeským tektitům, jak se přírodním sklům vzniklých dopadem meteoritu říká, začali podrobně věnovat.
„Chtěl jsem se tenkrát přihlásit do mineralogického kroužku, jenže žádný takový neexistoval. V budějovickém muzeu nám ale řekli, že na hvězdárně se jimi v astrologickém kroužku zabývají. Členům se rozdávaly specializace a já dostal meteority a vltavíny,“ říká Prchal. Od té doby sháněl veškerou dostupnou literaturu.
Byla to už jen otázka času, kdy si najde svůj první vytoužený kousek přírodního skla. Podařilo se to na jaře roku 1965 na jednom z polí u Nesměně na Českobudějovicku, v jejíž blízkosti dnes stojí pískovna, kde se vltavíny průmyslově těží.
„Viděl jsem na zemi menší vltavín a volal jsem na ostatní, ať se přijdou podívat. Jenže jak jsem se na ten malý kousek soustředil, abych ho neztratil z očí, úplně mi uniklo, že o metr vedle leží daleko větší oválný kus, který nakonec sebral jiný kolega z kroužku,“ vybavuje si Prchal.
Milan PrchalNarodil se v roce 1951 v Teplicích. Od jednoho roku žil s rodinou v Českých Budějovicích, kde se vyučil soustružníkem. Nejprve pracoval jako soustružník a frézař v českobudějovickém Motoru Jikov, později prováděl polní meliorace. Po roce 1989 začal podnikat jako prodejce minerálů. Napsal také několik knih věnujících se tématu vltavínů. Je rozvedený, s bývalou ženou Evou má syny Lukáše a Tomáše. Ve volném čase se věnuje astrologii. |
Zatímco dnes vltavíny sbírají tisíce lidí, před půl stoletím jich bylo sotva pár desítek. Větší popularitu jim v polovině sedmdesátých let přinesla jedna z relací pořadu Meteor v Českém rozhlase a popularizační článek v časopisu Květy, po němž Prchal dostal spoustu dopisů.
„Pod textem byl na mě napsaný kontakt, takže mě lidé prosili, jestli si se mnou mohou najít první vltavín. Nikoho jsem nechtěl odmítnout a díky tomu jsem také poznal spoustu skvělých lidí,“ vysvětluje Prchal, jenž i přes svou velkou vášeň k vltavínům nikdy přírodní vědy nestudoval a místo toho se vyučil soustružníkem v českobudějovickém podniku Motor Jikov.
„Chtěl jsem studovat geologii, ale kvůli trojce z češtiny a žádným známým na správných místech jsem neměl na studia nárok. Vynahradil jsem si to ale na českobudějovické hvězdárně, kde jsem se dostal mimo jiné k astrologii. Díky ní jsem potkal svou ženu Evu, protože jsem sháněl literaturu u jejího tatínka. Původně měla být jeptiškou, ale osud tomu nakonec chtěl jinak,“ říká s úsměvem Prchal, který dnes bydlí v Otěvěku u Trhových Svinů.
V Německu je měli za špiony
Od počátku jeho sběratelství mu bylo jasné, že se vltavíny vyskytují na mnoha jiných místech, než bylo doposud popsáno. Díky tomu, že v 70. letech pracoval u polních meliorací, měl možnost si vytipovat spoustu lokalit, kde by se mohly nacházet. Do roku 1975 bylo známo 160 katastrů s nálezy, z toho čtyřicet podle svých slov objevil sám.
„Pomáhal mi v tom velký odborník přes kameny Karel Žebera, který tehdy vytvářel geologickou mapu jižních Čech. Řekl mi, že musím hledat naleziště pádového typu a jenom v okolí nadmořské výšky 500 metrů nad mořem, což byla hladina třetihorního jezera vyplňujícího českobudějovickou pánev. Koupil jsem si turistickou mapu, tuší jsem obtáhl správnou vrstevnici a pak už jen chodil a objevoval nové lokality,“ vzpomíná dále.
Do dneška našel podle svých podrobných záznamů více než 25 tisíc vltavínů, většinu z nich ještě v době před revolucí.
„Stále je ještě chodím hledat, i když to bylo poslední roky kvůli práci a teď i změnám v počasí horší. Letos jsem našel jenom 22 kousků. Může za to i mělká orba a nedostatek dešťů,“ vysvětluje Prchal a dodává, že většinu své sbírky v minulosti prodal.
Stále si však ponechává kusy, k nimž se vážou osobní vzpomínky, nebo jsou skutečnými raritami. Ve zbytcích jeho rozsáhlé sbírky je možné najít i vltavíny z německého Saska nebo z Chebska, které se počítají jen na stovky kusů.
„Do Německa se vracím celkem často, ještě za komunismu si nás tam s manželkou a tchyní málem nechala tajná německá policie jako špiony, protože v blízkosti těžebny Ottendorf-Okrilla se nacházela ruská vojenská základna. Vše se ale podařilo vysvětlit,“ vypráví Prchal.
Zatímco dnes bývají vltavíny čím dál více spojované s byznysem, tenkrát lidi hlavně sbližovaly. Před revolucí se sběratelé setkávali na burzách, kde si kameny vyměňovali.
„Nikdo z nás za vltavíny peníze nechtěl. Dnes se cena kvalitních besednických kusů pohybuje okolo tisíce korun za gram. Může za to velká poptávka, hlavně z Číny, odkud mi chodí nabídky na odkup. Někteří prodejci po mně chtějí třeba 150 kilo vltavínů, jenže to jsou zcela zcestné představy. Vždyť to se tu v celé republice pomalu nesebere za celý rok,“ říká Prchal pobaveně.
Poslední vlna zájmu o populární tektity se podle něho objevila s filmem Zloději zelených koní od režiséra Dana Wlodarczyka, kterému měl Prchal původně dělat odborného poradce. Jenže když od něho dostal dotazník o problematice, odmítl ho.
„Kdybych jim na všechny otázky odpověděl, považovali by mě ostatní vltavínáři za udavače. Při premiéře se navíc ukázalo, že režisér film pojal jako kovbojku, kde jsou zbytečně vyhrocené vztahy mezi kopáči,“ upozorňuje.
Navíc má pocit, že film měl tendence zdůrazňovat obrovské množství peněz, které se v obchodu s vltavíny točí.
„To ale u nás v Česku úplně neplatí. Ve filmu byla scéna z burzy, kdy kupec doslova skoupil celý stůl plný kamenů. Dnes je prodávající rád, když prodá tři nebo čtyři pěkné kameny za burzu,“ podotýká Prchal.
