Při setkání už si normálně potřeseme rukou na pozdrav a pak se bavíme, aniž by se nám pod rouškou potila tvář. Ještě před několika týdny přitom hejtmanka Jihočeského kraje Ivana Stráská (ČSSD) novinářům odpovídala třeba jen online a stala se z ní tak trochu youtuberka.
Měla tehdy vážnější starosti, jak s kolegy zajistit ochranné pomůcky do nemocnic nebo k pracovníkům v sociálních službách. A u toho často přemýšlela, zda má vůbec jet po práci domů. „Nosila jsem si v hlavě myšlenky, že kdybych měla koronavirus, mohla bych to pak na někoho přenést v rodině,“ vzpomíná.
Bojíte se vy osobně koronaviru?
Nebojím. Bylo to sice něco neznámého a člověk pak o tom hodně přemýšlí, navíc jsem astmatik. Spíš jsem měla obavy, abych ho nedostala a nepřenesla pak třeba na manžela. Byla jsem neustále mezi lidmi, čímž se u mě to riziko zvyšovalo. Když o tom přemýšlím, možná je pozitivní, že jsme se v souvislosti s koronavirem začali více bát o ty druhé.
Ale když vše vypuklo a byla to taková velká neznámá, to musely být vaše obavy asi větší než teď?
Jsem takový tvor, který moc nechodí k lékařům a zastává názor, že když nemoc přijde, tak také odejde. Brala jsem to jako fatalista, jestli se něco má stát, tak se to stane. Snažila jsem se chránit, nosila jsem roušku, myla si často ruce, ale nepodléhala žádnému děsu. To ani nešlo. Byla tady parta lidí, se kterými jsem pracovala. Jezdili jsme na letiště na heliport, kde byly pomůcky z Číny, kde s nimi taky pracovali lidé. Nemohla jsem se zavřít a bát se. Právě když se člověk moc bojí, tak ho to může zabít.
Z pozice hejtmanky jste musela uvažovat jinak? Více obezřetně?
Myslím, že jsem měla racionální přístup. Pokud jsem se z tohoto pohledu něčeho děsila, tak že se nám nemoc dostane do domovů pro seniory nebo že nás potká italský scénář a nebude nám stačit kapacita nemocnic.
To se naštěstí nestalo a jihočeské počty nakažených byly po celou dobu prakticky nejnižší. Myslíte, že je to tím, jak třeba krajská hygiena a krizový štáb postupovaly a reagovaly, nebo v tom hraje roli více i shoda náhod?
Myslím, že opravdu patří poděkování krajské hygieně. Na koronavirus jsme se začali připravovat 24. ledna. Tehdy byl první případ ve Francii a paní doktorka Kvetoslava Kotrbová (šéfka Krajské hygienické stanice, pozn. red.) svolala schůzku, kde jsme si řekli o rizicích. Dohodli jsme se, že školám dáme doporučení, ať nevyjíždí do zahraničí. Řekli jsme si, hlídejme návštěvy v domovech pro seniory, vydali jsme i další doporučení třeba pro hotely a penziony. Bylo toho více. Myslím, že náš start byl v tomto ohledu dobrý.
Pak už se začaly objevovat první případy i u nás.
Nárůst byl na začátku docela vysoký. Měli jsme v jednom okrese jarní prázdniny v kritickém týdnu, kdy se to rychle šířilo v Itálii a řada našich škol tam měla naplánované zájezdy. Pak jsme jim to velmi důrazně nedoporučili a oni opravdu nejeli. Musím zdůraznit, že jsme u nás neměli ani jednoho nakaženého „lyžaře“ z Itálie. K nám to přišlo z Rakouska a Německa. To bylo v první fázi. Dobře je to vidět na mapě, kde jsme si to zaznamenávali. Ukážu vám ji.
Řekla jste, že jste se snažila zjistit co nejvíce informací o koronaviru, hodně číst a poučit se.
Z toho mi také bylo brzy jasné, že základem je podchytit ty první nakažené. Jakmile by se nám to rozjelo přes určitou mez, nejsme schopní to kontrolovat. To se stalo třeba v Domažlicích. Hygiena ale odváděla perfektní práci. Trasování, každý den jsem měla výstupy a přesně věděla, co se děje. Přesto, že náš kraj hraničí s Rakouskem a Německem, měli jsme v přepočtu na sto tisíc obyvatel ta nejlepší čísla co do počtu nakažených.
Jak vypadal váš den, když se zdála být situace nejvážnější a republika se prakticky uzavřela?
Bylo to hodně hektické. Zjistila jsem, že má člověk v sobě další zdroj energie. Když je potřeba, tak nastartuje. Žili jsme v práci v úzkém týmu asi sedmi lidí. Sešli jsme se ráno a odcházeli večer v sedm, někdy později podle situace. Zasedal krizový štáb, řešili jsme různá opatření a nařízení, objednávky roušek a záruky. Byli jsme taková rodina, třeba řidič nám tady vařil obědy.
Zásadní určitě bylo shánění ochranných pomůcek a zdravotnického materiálu.
Vypadalo to, že jsme dobře zásobení, ale spotřeba neskutečně stoupla zvlášť v prvních dnech. Naší skupině jsme říkali Rapid. Ráno jsme si rychle rozdali úkoly a pak už každý dělal, co měl. Měli jsme tu slečnu, která velmi dobře umí cizí jazyky, takže jsme komunikovali prakticky s půlkou světa a zajišťovali objednávky. Ty prostředky nebyly, a když se je podařilo sehnat, tak se nám ale také stalo, že nám dva kamiony, jeden v Polsku a druhý v Dánsku, zastavili a nedostali jsme se k nim. Pak začala chodit spousta nabídek, ale ceny se hodně lišily. Pro nás bylo hodně důležité, zda se k nám dají vůbec dopravit a v jakém čase.
Vím, že někteří požadovali peníze předem. Na to jste odmítli přistoupit?
Ano, to jsme odmítli. Další věcí byly certifikáty. My jsme vždy chtěli mít v ruce vzorek, z některých certifikátů si toho moc nepřečtete. Jakási záruka byla, když měl výrobek certifikát pro Německo a Itálii. A nechat pak odborně testovat vzorek, by zase trvalo tak dlouho, že už bychom pak výrobek nemuseli potřebovat. Tak jsme ho třeba rozstříhali a počítali vrstvy. Kvalitu s námi samozřejmě řešila nemocnice. Ale celkově to byla nestandardní situace, a proto i takové postupy.
Někdo zareagoval rychle a chtěl si z prodeje pomůcek udělat byznys.
Především za začátku si někteří mysleli, že na tom enormně vydělají. Našli se i tací, kteří řekli: Pošlete mi peníze, já to nakoupím a pak se k tomu nějak dostanete. Pomohlo, když s dodávkami přiletěl první Ruslan, tehdy už jsme měli zásoby jen na dva až tři dny, a to nám bylo hodně horko.
Záchranáři na tom byli špatně, musel být přídělový systém.
Naštěstí si mezi sebou všichni hodně pomáhali, to bylo opravdu úžasné. A celkově spolupráce fungovala. Mám na mysli, když třeba policie okamžitě po rozhodnutí vyjela k hranicím, postavila stan a začala dělat kontroly pendlerů. Třeba se nám do tří dnů povedlo urychleně získat atestaci, aby mohla písecká nemocnice také provádět testy, protože má k tomu špičkové laboratoře. Pomohla akademie věd, univerzita…
Ještě se vrátím k předchozímu tématu. Přídělový systém zpočátku moc nefungoval.
První vydávání, a za to se omlouvám, bylo problematické. Mysleli jsme, že to půjde rychleji, ale lékaři nám stáli fronty na ochranné pomůcky. Také jsme si pak večer sedli a řekli si, že tohle je průšvih. Vymysleli jsme nový logistický systém, který byl přehlednější a rychlejší. Tady musím ocenit Jihočeskou centrálu cestovního ruchu, která s tím pomohla. Příprava trvala déle, ale pak to fungovalo. Samozřejmě všichni spokojení nebyli, někteří měli představu, že dostanou více pomůcek, jiní si je zase vůbec nevyzvedli.
Kdo si je nepřevzal?
Z balíku určeného pro praktické lékaře to bylo zhruba dvacet procent. Možná se stihli zásobit už sami předtím.
Po tom, co málem pomůcky došly, bude mít nyní kraj větší zásoby?
Řekli jsme si, že už to nechceme opakovat. Zřídili jsme něco jako krajský sklad hmotných rezerv. Je tam určité množství dezinfekce, dále třeba 10 tisíc trojkových respirátorů, 50 tisíc dvojkových, 600 tisíc rukavic, 600 tisíc roušek, pět tisíc ochranných obleků.
Kde ten sklad je?
V současné době ještě na heliportu na letišti, ale vše je připravené k převozu do skladu, který je rovněž na letišti a zůstal tam po armádě.
Z čeho bychom se měli ještě poučit?
Mít třeba dostatek testů, které půjdou v případě potřeby použít v domovech pro seniory. Také jsme si museli vypracovat v některých případech vlastní metodiku, když jsme se jí marně dožadovali od centrálního krizového štábu. Třeba třídění pacientů, jak oddělit prostory, když někde dojde k nákaze. To vše bychom nyní měli mít připravené. Teď by nejrůznější zařízení měla vědět, co udělat zaprvé, zadruhé, zatřetí, když u nich nákaza bude. V nemocnicích skvěle fungovalo, jak se střídaly jednotlivé týmy, aby se mezi sebou nemohly potkat.
To bylo třeba štěstí v prachatické nemocnici, že se tam koronavirus nerozšířil. Měli tam v karanténě kvůli podezření na nákazu pět lékařů a 32 sester.
To bylo obrovské štěstí. Tady bych chtěla říct, že dnes by asi v pohotovosti nebyly všechny naše nemocnice, ale připravená by byla jedna a předpřipravená na speciální režim další. Tím bychom nemuseli všude tolik utlumovat ostatní provoz. Člověk se řadu věcí musel učit za pochodu. Třeba si pamatuji, že už v lednu jsme stále zdůrazňovali, že musíme mít dost plicních ventilátorů. Nakonec ale nebyl problém jejich nedostatek, ale malý počet lidí, kteří je umí obsluhovat. Proto už nemocnice připravily další týmy, které se to naučí.
Dluží dnes ještě někdo kraji roušky?
Vše je vyřešené.
Ale měli jste problém s některými zakázkami.
Nedokázali nám zboží dodat včas. My jsme ale dodávku potřebovali v určitém čase. Ve chvíli, kdy skončila lhůta dodání, jsme odstoupili od smlouvy. Týkalo se to těch dvou kamionů s respirátory a rouškami. A v jednom případě se to týkalo zakázky více krajů, kdy letadlo zůstalo v Dánsku, tam to byly dvojkové respirátory.
Lidé byli hladoví po informacích. Psali mi e-maily, měli spoustu otázek. Psali i s konkrétními prosbami. YouTube je velmi rychlý informační kanál, a tak jsme ho využili. Ohlasy na to byly skvělé.
Ivana Stráskáhejtmanka
Jak nyní vypadá situace v jihočeských nemocnicích? Nabraly u běžných zákroků, vyšetření a operací velké skluzy?
Pokud jde o výpadky v nemocnicích, plánované operace už běží naplno. Problém je možná trochu i v tom, že někteří z důvodu obav z nákazy zvažují, zda do nemocnice na zákrok jít. Někteří se bojí jít ke svému lékaři, který by je pak poslal dál. Předpokládáme, že budeme schopní splnit 82 procent výkonů, což znamená, že by finanční propad nemocnic nebyl tak významný. To je dobrá zpráva.
Horší je to asi s propadem přísunu peněz pro Jihočeský kraj. Z daní bude letos chybět v rozpočtu miliarda.
Počítáme, že to bude 1,2 miliardy. Investice ale omezit nechceme, tím bychom ekonomiku ještě více uškrtili. Omezili jsme některé výdaje a grantové programy. Zvykli jsme si na velmi dobré roky, a to skončí. Propad by měl stát částečně vyřešit kompenzací a penězi na komunikace a do sociálních služeb.
Takže velké investice jako dokončení modernizace nemocnice nebo stavba Jižní tangenty ohrožené nejsou?
Neškrtáme, to by se mělo odehrát. Lidé budou potřebovat práci.
V době koronavirové jste se vlastně stala youtuberkou, když jste denně touto cestou informovala obyvatele o aktuálním dění. Jste zvyklá být před kamerou, ale toto byla zase jiná zkušenost. Jak jste se k tomu dostala?
Lidé byli hladoví po informacích. Psali mi e-maily, měli spoustu otázek. Psali i s konkrétními prosbami. YouTube je velmi rychlý informační kanál, a tak jsme ho využili. Ohlasy na to byly skvělé. Byla to moje každodenní povinnost, dále odpovědět na otázky médií. A jednou týdně jsem posílala hlášení zastupitelům.
Nedohnali jste v tomto ohledu dobu? Budete YouTube podobně využívat i dál?
Myslím, že Stráské za tu uplynulou dobu bylo dost. Ale jednou týdně bych měla něco natočit a udělat krátké zhodnocení týdne.
Navíc koronavirus je tu stále.
Je to tak, nemyslím si, že ho máme za sebou. Stále tady máme pozitivní případy. Předpokládám, že už se nestane, že bychom zavřeli celou republiku a zastavili běžný život. Bude se to muset řešit spíše lokálně. Ponese to s sebou další problémy a přinese to další otázky.
Takže se budou zásoby asi hodit. Ale co když už bude končit doba použitelnosti?
Hlídáme to, u každého balíku je napsané datum, do kdy lze věci používat. Když budeme vědět, že za několik měsíců něco může propadnout, tak si to nemocnice včas vezme a pak to nahradí novými balíčky. Už se nesmí opakovat, že bychom neměli zásoby pro sociální služby a podobně. Navíc můžeme i vybavení vylepšit. Nyní mám na stole nabídku od firmy, která dělá ochranné oděvy, které lze prát.
Někteří politici celé to období pojali také tak trochu jako předvolební kampaň pro nadcházející podzimní volby. Dávali si fotky na Facebook, jak pomáhají, ale jejich tváře se objevily třeba i na dezinfekcích, které rozdávali, a podobně. Přihraje jim to hlasy?
To uvidíme. Myslím si, že v první řadě je důležité, že pomáhali.
Co vám to hektické období dalo?
Mělo to jeden důležitý benefit. Poznávala jsem, co v kom opravdu je. Kdo se třeba bojí převzít odpovědnost a vzít na sebe riziko. Ani pro mě nebylo jednoduché bez výběrového řízení jít a podepsat papír, že nám někdo dodá roušky. Ale když jste nic neměl, jinak to nešlo, zákon to navíc v krizovém stavu umožňoval.
