V 17 letech si připsal první extraligový start. „Byl jsem věkem starší dorostenec, ale hrál jsem v juniorce. V áčku se někdo zranil a tehdejší trenér Miloš Říha mladší mě vzal na rozbruslení a na pár minut jsem naskočil do zápasu proti Kometě Brno,“ vzpomíná.
V další sezoně už odehrál 33 zápasů a naplno patřil do pardubického prvního týmu. „Platilo pravidlo, že muselo hrát několik hráčů do 20 let. A za trenéra Zdeňka Venery jsme se na těchto pozicích střídali s Honzou Ščotkou a Michaelem Špačkem. Byl jsem ve čtvrté lajně a plnil jsem roli, kterou jsem dostal,“ vypráví 24letý útočník.
Rychlý vstup do nejvyšší soutěže a defenzivní pozice v týmu Voženílkovi paradoxně uškodily. Přestože nezískal ve své první sezoně ani jeden kanadský bod, ostatní ho opěvovali. „V přechodovém věku kolem dvaceti by bylo lepší, kdybych hrál v juniorce nebo první ligu. Jenže trenéři i starší hráči mě chválili, že umím přitvrdit. Jen jsem vyhazoval puky po prknech a přestal hrát hokej. Ani mě to vlastně nebavilo,“ přiznává.
Voženílkovy defenzivní výkony se zalíbily i vedení reprezentace, a tak si zasloužil i nominaci na mistrovství světa do dvaceti let. „Z ročníku 1996 jsme tam byli jen tři – David Pastrňák, Jakub Vrána a já. Byl to skvělý zážitek, navíc se hrálo v Kanadě. Vypadli jsme ve čtvrtfinále se Slovenskem, to mrzí dodnes,“ lituje.
Pastrňák je největší současnou českou hokejovou hvězdou. V mládeži to tak ale neplatilo. „Ve všech kategoriích byl hlavní hvězdou Kuba Vrána. Pasta (David Pastrňák, pozn. red.) šel nahoru hlavně až od 15 let. Každý ale viděl, že je takový svůj, skromný kluk. Teď už žije v jiném světě, ale dřív jsme zašli na večeři nebo na kafe,“ popisuje reprezentačního útočníka.
Zahrál si i ve Finsku
V reprezentační dvacítce pak pardubický rodák působil dál. Ale v klubu se nemohl prosadit. Putoval na hostování do prvoligového Šumperka a Prostějova. Pak však v Pardubicích došlo ke změně trenérů, mužstva se ujali Marek Zadina s Richardem Králem a naskytla se další příležitost.
„Jsou to jedni z mých nejoblíbenějších trenérů. Dali mi šanci, jenže pak jsem zase odjel na dvacítky, znovu se vyměnili trenéři a všechno bylo opět jinak,“ uvádí.
Voženílek jako odchovanec klubu nikdy nedostal v Pardubicích opravdovou šanci. „Trošku mě to mrzí. Odmala jsem měl sen, že jednou zhasnu halu poté, co dám při ligovém zápase gól. To už se ale pár let nedělá, takže to se mi nepovede. Když jsem možnost měl, tak jsem preferoval tým místo vlastních výkonů. Dnes bych se rozmýšlel třeba už trošku jinak,“ přemítá.
Chuť na hokej mám pořád, říká kouč budějovického nováčka Prospal |
Sezonu 2016/17 strávil urostlý forvard ve Finsku, nastupoval za klub Rovaniemen Kiekko. Na pokračování v mateřském klubu se nedohodl. „Jednali jsme, začal jsem i letní přípravu. Pak si mě ale po fyzických testech zavolal generální manažer a řekl mi, že mám fyzičku jako průměrný číšník a v životě nemůžu hrát profesionální hokej. Ukázal mi i statistiku mých kanadských bodů a smlouvu mi nenabídl,“ pokračuje.
Ve Skandinávii posbíral křídelník cenné hokejové i životní zkušenosti. „Hodně mi to dalo. Život u polárního kruhu nebyl nic moc – zima, tma a samota. Hokejisté jsou tam ale velcí profesionálové,“ zdůrazňuje.
Po návratu o Voženílka mateřský klub opět nestál, a tak se přes krátké hostování v Prostějově dostal do Litoměřic, kde začal výrazně sbírat i kanadské body. „Ani já už jsem nechtěl v Pardubicích hrát čtvrtou pětku. V Litoměřicích mě to bavilo, měl jsem úplně jinou pozici, pak jsem byl i kapitán. Rád jsem spolupracoval i s trenérem Davidem Brukem,“ tvrdí.
Za Stadion posbíral za dvě sezony 98 bodů a bylo jasné, že v první lize nezůstane. Z několika nabídek z extraligy vybral tu od nováčka soutěže.
„Před play off se mi ozval Motor. Vím, jaký je pan Prospal. Znám i řadu kluků z týmu a vím, že Budějovice jsou krásné město. Navíc věřím, že budu mít víc prostoru, než bych měl v jiných extraligových týmech. Podepsal jsem smlouvu ještě předtím, než postoupily. Ale já věděl, že to jinak nemůže skončit,“ vysvětluje.
Osobně se Voženílek s Václavem Prospalem ještě příliš nezná. Ale to se brzy změní. „Příjemně mě překvapil, když mi krátce po podpisu smlouvy volal, že mě vítá v klubu a těší se na spolupráci. To samé pak udělal i asistent Aleš Totter,“ těší ho.
Už trénuje na jihu Čech
V kabině Jihočechů se potká s bývalými spoluhráči z mládežnických reprezentací Radkem Prokešem, Romanem Přikrylem nebo Pavlem Pýchou. „Moc se na všechno těším. I na fanoušky, kteří jsou tady výborní. Ale nikdo nemá nic jistého. Každý si musí svoji pozici vybojovat,“ uvědomuje si.
Po odchodu Jana Veselého si kouč Prospal od nové posily slibuje i větší důraz před brankou. „Postavu na to mám a rozhodně se nebojím. Když si stoupnu před bránu, tak věřím, že góly budu dávat,“ doplňuje.
České Budějovice zahájí sezonu v nejvyšší soutěži domácím utkáním s Hradcem Králové, které bude velmi sledované. Pro Voženílka ale budou pikantní i duely s mateřskými Pardubicemi. „Moc lidí ze současného kádru už neznám. Ale chci bývalému klubu ukázat, že na to mám,“ burcuje.
Fyzicky by měl být útočník na nový ročník dobře nachystaný. Stejně jako další přední čeští hokejisté se připravuje s kondičním trenérem Dominikem Kodrasem a od května už je na jihu Čech. „Cítím se skvěle a jsem s ním moc spokojený. Máme dobrou partu a tréninky jsou výživné. Doufám, že budu dobře připravený,“ uzavírá.
