Významným dílem Věry Noskové byl autobiografický román Bereme, co je, který získal kladné ohlasy čtenářů i kritiků. V roce 2005 za něj byla nominována na cenu Magnesia Litera a čtenáři se dočkali i dvou pokračování. „Pro mě je lehčí psát o tom, co jsem prožila, než tvořit vymyšlené příběhy,“ myslí si.
„Jsem pro psaní autobiografií, podobně jako většina spisovatelů, vybavená dobrou dlouhodobou pamětí. Ale musela jsem si na začátku domluvit, že potlačím vlastní cenzuru, budu maximálně upřímná a k postavám nemilosrdná. Jen tak má kniha sílu, když postavy a situace pramení z reálného prožitku. To neznamená, že si nemůžu hrát s jazykem,“ vysvětluje.
Věra Nosková je na obálce své knihy Být básnířkou.
Věra Nosková se narodila v roce 1947 v Hroznětíně na Karlovarsku. Dětství ale prožila s rodinou právě ve Strakonicích.
„Narodila jsem se do poválečného chaosu. Už to bylo samo o sobě trochu zvláštní, že matka se do Strakonic brzy po válce přistěhovala z Vídně. Rodiče byli vídeňští Češi a vyšli vstříc výzvě prezidenta Edvarda Beneše, aby se Češi vrátili budovat svou vlast. Otec byl Slovák z podhorské obce Ochtiná,“ vzpomíná.
„Když jsem se narodila, bylo jim teprve 19 let. Do Hroznětína se přestěhovali, protože ve Strakonicích nesehnali byt, zatímco v pohraničí po odsunu Němců byty byly,“ vypráví spisovatelka.
Mladá rodina zůstala v Hroznětíně jen pár měsíců. „Město bylo vylidněné a nikde se nedala sehnat žádná práce. Tak šli zase zpátky do Strakonic, kde žili rodiče matky, do bytu o dvou malých tmavých místnostech bez příslušenství a bez vody,“ pokračuje.
Když bylo malé Věrce pět let, rodiče se rozvedli a dívka zůstala s rodinou ve Strakonicích. Vztah matky a dcery ale nebyl ideální, na vině byla hlavně matčina komplikovaná povaha. Čím byla Věra starší, tím víc své matce připomínala otce a rodinné vztahy vyústily v celoživotní odcizení.
Poté, co vystudovala strakonické gymnázium, od rodiny odešla a v roce 1974 zakotvila v Praze. Vystřídala víc různých zaměstnání od aranžérky po učitelku v mateřské škole. Od devadesátých let se ale věnuje žurnalistice.
K psaní totiž tíhla už od dětství. První básničku Věra Nosková napsala už ve svých devíti letech. „Vzala mě procházka podzimním listnatým lesem. Básnička nebyla nic moc, ale cítila jsem radost z nalézání slov, která vystihla mé okouzlení,“ usmívá se.
Nejvíce si cení románů
Své básně publikovala v 60. a 70. letech v časopisech. První sbírka ale byla těsně před vydáním v roce 1974 zakázána. „První sbírku Bach v pět hodin ráno jsem nabídla jihočeskému nakladatelství Růže. Nejdřív ji přijali bez smlouvy, pracovali na ní šest let. Už měla jít do tiskárny, když tam přišel nový šéfredaktor, který sám psal erotické příběhy z prostředí JZD. Chrlil jeden román za druhým,“ popisuje.
Tehdejší doba byla s tou dnešní v mnohém nesrovnatelná. „Příděly papíru byly nízké, a tak prý probral autory, kteří neměli smlouvy, a vyhodil je z edičního plánu, aby zbyl papír na jeho erotické fantazie zemědělců. Já mu tehdy zavolala a on mi vyčetl, že mám v té knížce verše o kříži či kostele. Proto ji prý nevydá,“ uvádí.
Věra Nosková dnes patří k nejprodávanějším spisovatelům v České republice a vydala již třiadvacet knih, ve kterých se často zabývá obhajobou mužů, sužovaných dramatickými okamžiky v rodinách. Napsala už ale i knihu pro děti Kamarád Jak.
Jak sama říká, nejlépe se jí píšou povídky. „Nejvíc si však cením románů. Vlastně jsem jich zatím napsala jen pět. Ten poslední, nedávno vydaný Rozkošný zákon, se od předchozích liší,“ líčí.
„Je to takzvaná antiutopie, tedy sarkasticky psaná sociální fikce z budoucnosti. Líčí stát, který by ovládaly bojovné ženy, kariéristky, většinou absolventky oboru genderová studia. Kamarádi mi říkají, že je to prý orwellovština,“ tvrdí.
A v práci hodlá pokračovat i nadále. „Píšu téměř denně, když nedělám na knížce, tak píšu fejetony, glosy, povídky, filmové scénáře. Napsala jsem nedávno i divadelní hru. A byla bych moc ráda, kdyby se někde hrála. Mohla by se líbit třeba ochotníkům,“ navrhuje.
Nosková pracovala pro pražské divadlo, které ale zkrachovalo. „Psaní mi pomáhá udržovat mozek v chodu. Je to práce a zároveň zábava,“ poodkrývá závěrem.
