Pavle, dokázal byste tehdejší zápas popsat?
Sparta měla mezi pohárovými zápasy a nenastoupila v nejsilnějším složení. Ale tehdy to byl klub, který měl i kvalitní náhradníky. Hnal nás plný dům a jediný gól vstřelil na branku u vodárny Marián Jarabica. Měl jsem několik zákroků, ale nebyl jsem velký hrdina. Sparta si nevytvořila tolik šancí, co běžně při vzájemných zápasech.
I váš tým byl tehdy zajímavý. V obraně David Horejš, v záloze Rudolf Otepka, v útoku Zdeněk Ondrášek s Lubošem Peckou, mužstvo vedl Jaroslav Šilhavý.
V té době bylo Dynamo ustálený klub, který neměl problém s financemi ani s udržením v lize. Když slyším taková jména, tak to jsou hráči se dvěma stovkami startů v lize.
Nicméně porazit Spartu, to je vždy nevšední záležitost, že?
Zápas se Slavií nebo se Spartou je pro každého fotbalistu specifický. Motivace je přirozeně vyšší. Porazit takový tým vždy znamená bonus, prakticky šest bodů do tabulky.
Dařilo se vám víc proti Spartě, nebo Slavii?
Jsem velký slávista a se Spartou jsem získal víc bodů. Když jsem ji vychytal, tak jsem byl dvojnásobně rád, že jsem ještě pomohl Slavii.
Spartě se nedaří. Má teď Dynamo ideální šanci favorita porazit?
Určitě, teď je k poražení. Pro mě jako fanouška je nyní Sparta jen nadprůměrné české mužstvo. Všude bude mít problém vyhrát. S dalšími bývalými fotbalisty se shodujeme, že kvalita kádru neodpovídá Spartě. Je vidět, že peníze o všem nerozhodují. Slavie je nyní o dva kroky před ní. Mají lepší skauty, kulturu klubu, trenéra. Koho přivedou, ten jim do týmu zapadne.
Proč to ve Spartě nefunguje?
Kdybych byl Daniel Křetínský, tak si nechám nastoupit agenty a zhodnotím jejich práci. A od těch, kterým dal miliony a nikdo z jejich hráčů nehraje, už bych si nikdy nikoho nevzal. Jsem si jistý, že Sparta získala vynikajícího trenéra Priskeho, ale stejně jí to k ničemu nebude. Za deset let znám jen dva kluby, kde trenér má ohromný vliv na výsledky.
Jaké?
Slavii a Atlético Madrid. Jejich trenéři mají řád, filozofii a klub je podporuje. Jindřicha Trpišovského neznám, ale má skvělé výsledky. Diego Simeone konkuruje Barceloně a Realu Madrid, což je úžasné.
Zpět domů. Sledujete fotbal v Budějovicích, i když jste od konce kariéry s klubem spojený nebyl?
Působil jsem v něm šest let, držím různé brankářské rekordy. S Davidem Horejšem, Romanem Lengyelem a Martinem Vozábalem jsme byli velcí kamarádi, denně jsme seděli na kávě a oni věděli, že jsem hodný člověk. A moc mě mrzí, že mi za posledních pět let nezavolali, abych jim pomohl s trénováním brankářů nebo mládeže. Krátce po kariéře mě to hodně štvalo, teď už to trochu přebolelo.
Proč se vaše vztahy pokazily?
Nevím, nikomu jsem nic neudělal. Dnes se pozdravíme, řekneme si ahoj, ale je to pryč. Lidi rychle zapomínají. Každý měl nějaké problémy, nikdo není stroj. Ale nejde někoho takhle odstavit. Úplně obyčejný jsem nebyl, a stejně jsem nedostal na rozloučenou ani kompot.
Na Žižkově a v Mladé Boleslavi jsem hrál evropské poháry, ale v Dynamu se mi dařilo nejvíc.
Pavel Kučera
Přitom jste byl dlouhé roky lídr.
No právě. Díky své povaze a pozici jsem řešil s vedením i choulostivé věci. Byl jsem upřímný a teď vím, že někdy až moc. Ale když jsem cítil křivdu, tak jsem neváhal. Kluci v kabině mě měli rádi, řešil jsem i jejich problémy. Byť jsem to myslel třeba dobře, měl jsem být někdy ukázněnější. Ale jsem svůj, jiný nebudu.
Možná jste někdy mluvil až moc.
Souhlasím. Ale na druhou stranu jsem nikdy netrucoval. I když mě chtěla Sparta, Slavia nebo Plzeň. Byl jsem u jednání, kdy za mě tehdy Adolf Šádek chtěl dát deset milionů a Petra Jiráčka k tomu a odjel bych s ním do Plzně. Dynamo řeklo, že když mě pustí, tak sestoupí. Pak mi sice vylepšilo podmínky, ale nebyl jsem ukřivděný. Z top klubů bych se mohl dostat i do užší reprezentace.
Na jihu Čech jste strávil nejdelší a nejúspěšnější část kariéry?
Ano. Na Žižkově a v Mladé Boleslavi jsem hrál evropské poháry, ale v Dynamu se mi dařilo nejvíc. Dvakrát jsem se stal nejlepším brankářem ligy, od dob Karla Poborského jsem byl za klub jediný v širší nominaci reprezentace. Ale nechci plakat, že se na mě klub na hodinu vykašlal. Nejsem jediný, komu se to stalo.
Váš konec v roce 2011 byl nečekaný i pro vás, ne?
Přišel za mnou sportovní manažer Jiří Kotrba s tím, že na hodinu končím. Přitom dva týdny předtím jsme řešili, jak prodloužíme smlouvu o poslední dva roky mé kariéry. Jenže jsme na začátku sezony třikrát doma prohráli, dostali 1:5 s Jabloncem a já skončil. Jenže bylo po přestupovém období, tak jsem šel na Slovensko do Dunajské Stredy, kam se jedině dalo přestupovat. Tam jsem dochytal sezonu. Pak mi volal ještě Baník. Ale už mi bylo 36 let a zvolil jsem nižší soutěž v Rakousku, kde jsem byl čtyři roky.
Jste rád, že jste končil prakticky na vrcholu?
Nezažil jsem, aby na mě lidi řvali, ať už se na to vykašlu a skončím. Ale to Rakousko bylo fajn, hned za hranicemi, tam si lidí víc váží. Ne nadarmo se říká, že i tráva je tam zelenější. Po čtyřech letech jsem tam už nechtěl jezdit v týdnu do práce a o víkendu na zápasy. Vrátil jsem se do Roudného na I. A třídu. Tam mi to zkrátil covid a teď už se chytat nechystám, i když mě přemlouvají do béčka v Boršově, kde bydlím.
Dříve jste ale tvrdil, že nikdy nechcete hrát nižší soutěže, že byste někde rozhodčího svlékl z dresu.
To je pravda. Ve 42 letech jsem hrál první amatérský zápas v Čechách. Ve Vodňanech soupeř kopl dlouhý míč za obranu, rozhodčí mávl ofsajd a nějaký děda za střídačkou křičel, že to ofsajd nebyl. Já mu odpovídám, ale dědo, vždyť tam váš útočník stál tři metry. A on na mě: Ty brankáři, to je vidět, že jsi nikdy nic nehrál, že jsi opravdu amatér. Na to za ním šel náš trenér a říká mu. Víte, on má starty v Lize mistrů, Poháru UEFA a 150 zápasů v lize.
Co si pamatuji, tak jste na hlášky z tribuny občas i odpovídal, ne?
Já si to užíval. Nervozitu jsem ztratil při zápasech v evropských pohárech a na hřišti v lize se pak bavil. Něco jsem prohodil s fanoušky, s pořadateli. Uvolnil jsem se díky tomu, ale neztratil soustředění. Ale jinak mi lidi docela dávali. Nezapomenu, jak na mě na Baníku řvali: Kučero, tvoji rodiče jsou sourozenci. Na Bohemce se taky pěkně křičelo. Pamatuji si, když jsem byl s Budějovicemi poprvé v Brně, tak po každém mém výkopu domácí řvali „udavači“. Já nevěděl, co to znamená. Až pak jsem se dozvěděl, že to bylo něco z dřívějška mezi kluby. K fotbalu pokřiky prostě patří, stejně jako to, že na vás někde hodí pivo.
Říkalo se o vás, že sázíte. Bylo to tak?
Jo, každý sázel a dneska sportovci sází taky. Ale nikdy jsem to nedával za desetitisíce nebo víc. Přišel jsem do sázkovky, vsadil jsem za tisíc korun tři tikety na anglickou a španělskou ligu. A můj kamarád mi pak říká: Ti, co sázejí s tebou, tam pak hned hlásili. Byl tu Kučera a vsadil tři tikety za deset tisíc na českou ligu. A takhle se šířily lži. Sázím dvacet let, ale i hokej, tenis a za málo. Dřív mě to štvalo, teď se tomu směju.
Na sebe jste nikdy nesázel?
To nejde. Když už mě někdo štval, tak mu říkám. Tady máš pět tisíc, jdi a vsaď tři remízy na Budějovice – Liberec, Olomouc – Zlín a Brno – Slovácko, je to domluvené. Jenže to ani vsadit nejde, to hned stornují. Nebo další příklad. Půjdu vsadit 100 tisíc na Budějovice – Liberec výhru hostů, nechám si dát tři góly a vyhraju 180 tisíc. Budu kvůli tomu riskovat fotbalovou kariéru, když mám smlouvu na tři roky a pěkné peníze jisté? To přece nedává smysl.
Sázení může být riskantnější u nižších soutěží či u mládeže.
Přesně, tam to nechápu. Tam už jsou to pro hráče zajímavé peníze a přímo to k tomu vybízí. To je katastrofa. V profesionálním sportu to ale neexistuje, i když jsme pořád řešili, jakmile jsme někde dostali dva tři góly, že jsme to určitě prodali.
To asi platilo i po zápase v roce 2008 na hřišti Bohemians Praha, kde jste dostal při prohře 0:2 gól z rohu a pak jste utkání komentoval, že byste ten den nechytil ani taxík.
Tehdy mi to nelepilo. Vždy jsem si říkal, jak někdo může dostat gól z rohu. Plesk. A už jsem ho tam měl. Jinak mi vybíhání na centry nedělalo problém. Ale postupně začali brankáři hrát víc nohama a to mi nešlo. Za naší generace s Vaniakem, Špitem a dalšími jsme to kopali na tribuny. Levou já nepřekopnu ani břevno.
