Dlouhé hodiny se Edison Abazi krčí nad dřevěnou deskou a zatlouká do ní jeden malý hřebíček vedle druhého. Mezi tisíci kovových hřebů pak proplétá nitě a provázky různých barev a vytváří tak obrazy známých osobností, krajiny nebo abstraktní výjevy. Vše má předem rozvržené a postupovat musí velice precizně. Jeden obraz mu může zabrat měsíc i víc.
Abazi se narodil a žije v Albánii. Velice si však oblíbil Česko, kde už 15 let žije jeho bratr se svou rodinou. Pravidelně je v Českých Budějovicích navštěvuje a rád by se tady usadil, založil si ateliér a živil se pouze vlastní tvorbou tak, jak o tom od dětství snil.
„K umění mě to táhne celý život. Strávil jsem 25 let v Albánském národním cirkuse, kde jsem vystupoval jako žonglér, pak jsem zkoušel zpívat a začal jsem s malbou. Technice s provázky a hřebíky se věnuji posledních šest let,“ vypráví svůj životní příběh Abazi, který brzy oslaví 39. narozeniny.
Doplnil také, že o nezvyklé výtvarné metodě se dozvěděl na internetu. Na YouTubu si všiml videa japonské umělkyně Kumijo Mašity, která tímto způsobem tvořila. Technika ho zaujala natolik, že se v ní sám začal cvičit a postupem času i zlepšovat.
„Možná se to může zdát jednoduché, ale obrazy musím promýšlet. Jeden mi tak může zabrat i měsíc času. Hřebíčky nekupuji na kusy, ale na kilogramy. Na jeden obraz jich spotřebuji okolo kila a půl. Jsou ale i takové, do kterých jich zatluču tři kila,“ popisuje.
Vytváří abstraktní obrazce, dětské obrázky, krajiny, ale i portréty známých osobností z Albánie a Česka. Právě jejich tvorbu si Abazi užívá nejvíce. „Baví mě, když mohu takto zvěčnit někoho skutečného. Už jsem udělal například Karla Gotta, Jaromíra Jágra nebo Antonína Panenku,“ vypočítává umělec.
Může tu být vždy jen tři měsíce
V současnosti si mohou zájemci Abaziho obrazy prohlédnout a případně i zakoupit v českobudějovické galerii Nella, která nabízí výstavní a prodejní prostor pro malé jihočeské umělce a řemeslníky. Sídlí na náměstí Přemysla Otakara II. v obchodní galerii Dvořák.
„Plánuji i další výstavy a ukázky své práce, například v Praze. Velice tu ale bojuji s byrokracií. Jako pro cizince je pro mě velice obtížné si vyřídit všechna potřebná povolení nebo se domluvit s lidmi v galeriích. Než to stihnu všechno vyřídit, uplynou tři měsíce a já musím zpět do Albánie. Po návratu začínám se vším znova od nuly,“ trápí Abaziho.
Na návštěvy za svým bratrem totiž jezdí bez povolení o dlouhodobém pobytu, a na území České republiky tak nemůže setrvat déle než čtvrt roku. Vše mu navíc komplikuje jazyková bariéra. Abaziho čeština není plynulá, a proto při rozhovoru musí asistovat jeho bratr.
Přesto už se mu povedlo několik výstav uskutečnit. Tu největší měl v Praze ve spolupráci s albánskou ambasádou. Jeho díla vystavovala při příležitosti svého výročí.
Abazi zatím nemá děti a je svobodný. Většinu volného času, pokud zrovna netvoří, tráví v přírodě, chodí na procházky do lesů nebo hor. „Je to místo, kde se vždy uklidním, vyčistím si hlavu a načerpám spoustu inspirace,“ popisuje.
