Aleš Kotalík

Aleš Kotalík | foto: ČTK

Chci vést mladé, říká Kotalík. A pochvaluje si průběh přípravy

  • 2
Až v pátek skočí na led k prvnímu zápasu letošní hokejové extraligy hráči Českých Budějovic, bude mezi nimi s číslem 12 i Aleš Kotalík. Po desetiletém zahraničním angažmá se loni opět vrátil do klubu, v němž jako osmnáctiletý začínal. Smlouvu podepsal letos v srpnu. A protože, jak sám říká, si nikdy neklade malé cíle, věří, že Budějovice se umístí v první šestce.

"Sezona je sice dlouhá, účtovat se bude až po 52. kole. Po změně trenéra jsme ale absolvovali jiný druh přípravy, který mi osobně maximálně vyhovuje. Trénuje se ve velkých dávkách, je to podobné jako v NHL, kde jsem deset let působil," říká Kotalík, který si na rozhovor odskočil z tréninku v polední pauze.

Svůj návrat do budějovického klubu považuje za pomyslné uzavření kruhu hokejové kariéry, i když na definitivní konec rozhodně ještě nepomýšlí. "Chci využít všechny zkušenosti. Budu se snažit vyhecovat ty mladé perspektivní hráče, které v klubu máme. Všichni nemají Jágrův talent, proto je můžu navést i na cestu, kterou jsem se vydal já," míní.

Podotýká, že nahoru ho dostala jen tvrdá práce. "Proto jsem opravdu extrémně trénoval a s mým kamarádem Lukášem Zíbem, který teď hraje v Třinci, máme heslo, že když něco nejde, tak to vlastně jde. Všechno je totiž v hlavě, a když si to tam nastavíš, tak zvládneš i zdánlivě nemožné. Oba jsme začínali v Budějovicích a právě ty extrémní dávky, které jsme odtrénovali, nás nakoply do zahraničí," vysvětluje Kotalík.

Aleš Kotalík (33)

Z jindřichohradeckého ledu zamířil jako dorostenec na českobudějovický a ten poté na deset let vyměnil za zahraniční. Naposledy hrál v americkém klubu Buffalo Sabres, na transferkartu vloni působil v Budějovicích. Letos v srpnu podepsal smlouvu s HC Mountfield. S číslem 12 útočí na pravém křídle.

S přítelkyní Bárou už přes dva roky žije ve vlastním domě na okraji Českých Budějovic, a pokud zrovna není hokejová sezona, můžete ho potkat na golfovém hřišti.

Výhodou podle něj bylo, že hokej ho vždycky bavil. Už jako čtyřletý se na bruslích motal u mantinelů, když jeho otec trénoval jindřichohradecký hokejový potěr. Brzy se ukázalo, že malý Aleš je skutečně šikovný, a tak se dostal mezi dorost budějovického klubu. Studoval přitom na zdejším gymnáziu J. V. Jirsíka a rozhodně nepatřil ke špatným žákům.

Zatímco jeho o dva roky starší bratr Adam opustil kvůli dalším studiím svou hokejovou kariéru, Aleš si po maturitě vybojoval svůj post v jihočeském extraligovém týmu. Na mistrovství světa hráčů do 20 let si ho pak všimli skauti z Buffalo Sabres, a když mu vyšla následující domácí sezona, nabídli mu v Americe smlouvu.

"Měl jsem výhodu, že jsem maturoval z angličtiny. Navíc jsem už předtím s kamarádem po USA několikrát cestoval. Přesto je člověk odkázaný sám na sebe a musí se o post v týmu porvat. Je obrovská konkurence, na každé místo hráče v týmech NHL čeká deset dalších, a když přijde neúspěch, nikdo se s tebou nemazlí," konstatuje s tím, že pokud se chce mladý český hokejista prosadit v Americe, je pro něj snazší hrát už v systému tamějších juniorských soutěží.

Důležité je ale alespoň částečně znát jazyk, protože například jeho ruští spoluhráči museli po náročném tréninku ještě biflovat slovíčka, což jim zbytečně komplikovalo život. Na otázku, jestli on sám se spíše neohlíží teď po ruském slovníku, aby případně mohl hrát v KHL a získal slušné peníze, má rychlou odpověď.

"Měl jsem nabídku tam před letošní sezonou odejít, ale příliš mě ovlivnila loňská tragédie v Jaroslavli. Ztratil jsem tři výborné kamarády, Honza Marek byl z Hradce jako já, vyrůstali jsme spolu od 1. třídy a byli jsme pořád v kontaktu. Dodnes jsem se s jeho odchodem nevyrovnal. Nepotřebuju hrát hokej v Rusku jen proto, abych nemusel hrát za domácí klub. Asi bych si vydělal víc peněz, ale pro mě je teď důležitější pomoci zdejšímu klubu. Do vedení nastoupili moji bývalí spoluhráči, kteří mají vidění jako já, a to je pro mě větší motivace než nějaká vydělaná eura navíc," přemýšlí.

Na jihu ho čekala přítelkyně i dům

Přitom údajně právě kvůli penězům ho před rokem Buffalo Sabres uvolnilo do Budějovic. "V Americe jde pořád o peníze a platové stropy. Já měl podepsaný nějaký kontrakt, který se jim do platového stropu nehodil, tak jsem místo možnosti hrát tam v nějakém záložním týmu zvolil tehdy Budějovice. Není obvyklé, aby člověk šel pod svou smlouvu, kterou získal právě na základě hráčských výsledků. Díky nadstandardním vztahům, které jsem v Buffalo Sabres měl, mi tedy nabídli tohle řešení."

Do jihočeské metropole se vracel do vlastního domu, v němž žije už více než dva roky se svou přítelkyní Bárou. Takže o důvod víc, proč nevyslyšel další nabídky, které měl.

Trochu mu vadí, že na rozdíl od amerických fanoušků mnozí čeští v případě neúspěchů svůj klub zatracují, na hráče řvou z tribuny a rozsévají kolem sebe negativní atmosféru.

"V Buffalu lidé chodili na hokej či americký fotbal jako na show, kde se baví celá rodina. Mám rád fotbal a chodím na něj i v Budějovicích jako patriot. Chci podpořit klub, který k městu patří. Líbilo by se mi, kdyby se tenhle přístup diváci naučili. Jasně, chápu, že když se nám nedaří, jsou fanoušci naštvaní. Nepotřebuju, aby mě lidé plácali po ramenou za to, co jsem dokázal, ale přivítal bych, kdyby respektovali, že náš úspěch jsme si museli vydřít. V Buffalu za mnou přišli ke stolu místní fanoušci, aby mi řekli, že jsou rádi, že za ně hraju, a že mi drží palce. Tady se spíš stane, že mi v hospodě přijdou vynadat. Doufám, že v letošní sezoně k tomu nebudou mít důvod," věří Aleš Kotalík.