Sedl si za stůl a začal si hrát na vrátného galerie.
„Pane, deset korun!“ volal Antonín Kratochvíl na příchozí novináře před zahájením vernisáže. „V Budějovicích už jsem byl. V jedné pivnici jsem si dal úžasný nakládaný syrečky. Později jsem zjistil, že už je nemají, protože to Evropská unie zakázala.,“ bavil ve středu vpodvečer v budějovickém Domě umění muž s typickým šátkem kolem krku.
V pondělí jste přistál v Praze, kam jste přiletěl z Izraele. Co jste tam dělal?
Na tamním festivalu fotografie jsem měl výstavu. Téma bylo Protected Spaces - chráněné prostory. Kurátorka si vybrala snímky přímo z mých webových stránek a udělala to docela hezky.
Z Prahy jste pak zamířil do Českých Budějovic. Výstavu v Domě umění jste nazval Okamžiky, co tady návštěvníci najdou?
Je to více abstraktní tvorba. Dali jsme to dohromady s kurátorem Michalem Škodou a myslím, že se to moc povedlo. Je to výcuc z mé reportážní a portrétní práce, který by časopisy běžně nepublikovaly. Je to něco, co ještě nikdo nikde neviděl. Moje tvorba je docela známá, ale tohle je úplně něco jiného.
Ve vaší kariéře je to tedy celkem zásadní výstava.
Rozhodně. Takový typ výstavy jsem ještě neměl. Michal Škoda ani po mně ty normální odrhovačky nechtěl. Říkal, ať je to jiný Kratochvíl.
Antonín KratochvílJeden z nejslavnějších českých fotografů se narodil v roce 1947 v Lovosicích. V roce 1967 z Československa emigroval a přes různé evropské země nakonec o pět let později zakotvil v USA. Postupně získával uznání jako fotograf. Fotil celebrity, pracoval na místech válečných konfliktů. Za dokumentární tvorbu má nespočet ocenění, nejdůležitější jsou tři ceny World Press Photo. V roce 2009 si zahrál i roli sochaře v Hřebejkově filmu Kawasakiho růže. Žije střídavě v New Yorku a v Praze. Do 12. června má v českobudějovickém Domě umění výstavu Okamžiky. |
Kolik je tu snímků?
Sedmadvacet. S asistentem Jakubem a Michalem Škodou jsme je dlouho vybírali, aby to štymovalo dohromady. Vznikaly po celém světě od New Yorku přes Zimbabwe, Burkiny Faso, Irák, Pákistán, Haiti, Filipíny. Byly to cesty po celém světě pro různé zákazníky. Už jsem byl skoro všude. Díval jsem se do mapy a je už jen pár míst na světě, kde jsem nebyl. Ale už nikam moc nechci, štve mě létání.
Je mezi těmito fotografiemi nějaká vaše srdcovka?
Já je mám rád všechny. Fotografování je moje srdeční záležitost. Není žádná fotka, která by vyčnívala nad jinou.
Na jedné je třeba rozmázlá tvář dívky v popředí a za ní jdoucí silueta, odkud je?
To je z chrámu Angkor Vat v Kambodži. Je to chycený jen tak z koutku oka. Nic připravenýho.
Proč jste v tu chvíli zmáčkl spoušť?
Nevím. Já říkám, že fotím z podbříška. Je to jen intiuce, zachycení okamžiku. Kdybych fotil hlavou, tak to nechytnu.
Protože fotíte na film, je to potom i pro vás překvapení, co jste pořídil, že?
Ano. Fotím malým Nikonem. Mám ještě Leicu, ale s tím neumím fucking fotit. To je ale jiná story.
A fotografujete také na digitál?
V současnosti už ano. Ale jsem disciplinovaný. Během focení se vůbec nekoukám na displej, až potom večer. Nerad bych zastavil proces focení tím, že budu sledovat, co jsem pořídil.
Co plánujete v dalších dnech?
Chci si hlavně natáhnout nohy. Děláme teď knihu o Národním divadle a pak portréty slavných Čechů.
Fotil jste někdy v jižních Čechách?
Myslím, že jo, ale nepamatuju si to. Můj otec pochází z Mirotic a dědeček zase vlastnil v Písku plovárnu. Budu se tam muset zajet někdy vykoupat. To by bylo vlastně dobrý i na focení, je to taková ta stará plovárna. Mám fotky v pozůstalosti, jak to tam vypadalo.
Vaše největší téma jsou světové hrozby. Jaká je podle vás teď ta nejhorší?
Jsou pořád stejný. Severní Korea, nukleární zbraně, Pákistán, radikální islám... Věci, kterými je třeba se zabývat.
Máte ještě nějaký fotografický sen?
Lidi se mě na to často ptají, ale nemám. Co jsem chtěl vyfotit, to se mi z většiny podařilo. I když něco by se našlo.
Povídejte.
Utekl mi třeba Stalin. Toho bych chtěl vyfotit. Nebo Miloše Zemana, ne klasicky, ale abych ukázal, jaký je to zvíře. Pak mi utekl Jásir Arafat a zemřel mi Francis Bacon. Ten měl krásně zdeformovanou tvář, takový byly i jeho obrazy.
