„Vždycky jsem měl pocit, že musím tomuhle městu něco vrátit a zužitkovat to, co jsem se jinde naučil. Jsem prostě asi patriot a Budějovice mají navíc obrovský potenciál, který je jinde těžko k vidění,“ odpovídá na otázku, proč se rozhodl otevřít si svůj vlastní ateliér zrovna tady.
Zdeněk Chmel (29 let)Narodil se v Českých Budějovicích, kde absolvoval Biskupské gymnázium. Po maturitě v roce 2006 odešel do Brna na Fakultu architektury VUT a v roce 2010 se v rámci stipendijního programu Erasmus účastnil Joint master of architecture - Bern, Friburg a Ženeva, ve Švýcarsku. V letech 2011-2012 absolvoval devítiměsíční stáž v Basileji v renomovaném ateliéru Herzog & de Meuron, kde pracoval na projektu Ricola Kräuterzentrum v Laufenu. Za svou diplomovou práci nazvanou Dům umění České Budějovice získal v roce 2013 Cenu děkana VUT za nejlepší diplomovou práci. V současné době žije a pracuje střídavě v Českých Budějovicích a Curychu. |
Čím vás Budějovice z pohledu architekta tak přitahují?
Celé město má naprosto fascinující strukturu, která by se dala pozvednout a využít mnohem efektivněji, než je tomu dnes. Mřížka ulic, prázdné náměstí, nepravidelná stopa řek, to jsou prostě atributy, na které by se dalo nádherně navázat.
Máte dojem, že je v tomhle duchu ještě hodně co zlepšovat?
Když to řeknu jemně, pohled na některé části města mě vysloveně bolí. A přitom by stačilo pár změn, které by nemusely být ani tak finančně nákladné, ale celému městu, a hlavně jeho obyvatelům, by to obrovsky prospělo.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad a váš návrh na změnu?
Nemá smysl vyzdvihovat, jak krásné by bylo naše náměstí bez aut. To je asi sen mnoha Budějovičáků. A pak jsou to klíčové ulice jako Rudolfovská, Žižkova a Lidická, které momentálně slouží jen jako koridory pro auta. Samozřejmě, že platí, čím lepší silnice se udělá, tím víc aut tam bude jezdit. A já bych přemýšlel úplně opačným způsobem.
Dělal byste schválně špatné silnice?
Dopravu přímo ve městě bych řešil prostě jinak. Když si vezmeme třeba Lidickou. Spousta lidí dojíždí do centra ze Včelné. A přitom tam máme koleje. Dalo by se tam vytvořit něco jako je S-Bahn, tedy příměstská železnice, která by jezdila v patnáctiminutových intervalech. Tím by se té ulici značně ulevilo a vytvořil by se tam hned další prostor třeba pro alej, kudy by mohly vést cyklostezky. Dokážu si tam představit restaurace s předzahrádkami. Těch potenciálních řešení mi v hlavě vyskakuje spousta.
Takhle ostatní architekti nebo lidé ve stavitelství neuvažují?
Samozřejmě, že uvažují. Tohle není žádný můj patent na rozum nebo přehnaná kreativita. Taková řešení tu musí vidět každý, kdo o městě alespoň trochu přemýšlí. Vždyť to úplně bije do očí! Jenže zájmy jsou, bohužel, dost často někde úplně jinde než v tom, aby se tu lidem dobře žilo.
Narážíte na něco konkrétního?
Nechci zabíhat do detailů. Ale už jsme se tu účastnili několika soutěží, které zadávalo město, a jejich průběh, potažmo výsledek, nebyl zrovna reprezentantem čistých zájmů pro lidi. Ale tohle se děje všude. Stavitelství je prostě taková žumpa na peníze a živná půda pro korupci. To není nic nového pod sluncem.
Spolu se svým bratrem jste si tu před dvěma lety otevřel ateliér. Dostali jste se za tu dobu k něčemu zajímavému?
Já jsem se Budějovicím věnoval už na vysoké ve své diplomové práci. Navrhoval jsem možnou realizaci pro novou budovu Domu umění, který má jako instituce obrovský potenciál, ale jeho stávající dispozice není ani trochu vyhovující. To byla ale jen taková megalomanská vize hnaná mou vlastní iniciativou. Chtěl jsem ukázat lidem na radnici, co by se tu všechno dalo v ideálním případě vymyslet a jak by se dala využít hluchá místa v centru. Třeba park Háječek, Sokolský ostrov nebo Senovážné náměstí. Z našich realizovaných projektů jsou to zatím spíš zakázky pro soukromé investory a nebo takové drobnosti, jako je třeba autobusová zastávka před DK Metropol. Pracujeme odsud i na zahraničních projektech.
Je tady velká konkurence?
Nemyslím si, že by to bylo množstvím architektů, kteří tu působí. Naopak, když to srovnám s jinými městy, jsem přesvědčený o tom, že by bylo lepší, kdyby ta konkurence byla ještě větší. Pak by se možná k určitým zakázkám nedostávala pořád dokola ta samá studia. Určitou roli hraje i obecný vkus lidí, kteří si raději vyberou dům z katalogu, než aby ho konzultovali s architektem. Co se týče Západu, máme pořád dost co dohánět.
Nehrají v tom roli spíš finance? Ne každý si může architekta dovolit.
Jsem přesvědčený o tom, že finance jsou až ta poslední věc, která v tom obecném kontextu hraje roli. Lidé jsou tu pořád ještě hodně ovlivněni trendem, který se tu drží už od 90. let. Většina mladých rodin touží po tom mít svůj domeček na zelené louce za městem a tam si v poklidu žít se psem a dvěma dětmi. Takový ten středostavovský standard. Pořád se proto rozšiřují satelitní zástavby, a město se tak pomalu rozpadá. Moje zkušenost ze zahraničí je spíš taková, že mladá generace chce žít v centru. Renovují se staré domy, oživují se ulice, lidé využívají prostor mezi domy a město prostě tepe. Tenhle způsob vnímání města jako skvělého místa pro život tu ještě není moc v kurzu.
Popisujete, jak by se v Budějovicích dalo žít. Jak žijete vy?
Jsem asi typickým příkladem toho, že kovářova kobyla chodí bosa. Pořád dost pendluji, takže mi k životu zatím stačí postel a stůl na rýsování. Moje přítelkyně je Italka, která pracuje Curychu, takže jednak často jezdím za ní a před pár týdny jsem se vrátil z Rakouska, kde jsme také pracovali. Jediná investice, kterou jsem poslední dobou vložil do sebe, byl nový nábytek do našeho ateliéru, což je vlastně takový můj domov a základna. Od té doby, co pracuju na sebe, nemám žádnou pracovní dobu, takže jsem tam prakticky ve dne v noci.
Mluvili jsme o konkurenci. Je někdo, koho si z jihočeských architektů vážíte? Vznikl tu podle vás za poslední dobu nějaký zajímavý projekt?
Co se týče architektury, za nejlepší počin posledních let považuji paradoxně ne konkrétní stavbu, ale kurátorskou práci Michala Škody v Domě umění. Je úžasné, že špičky světové architektury vystavují právě v Budějovicích. Taktéž si vážím práce architektů z občanské platformy CBArchitektura. Za vysloveně povedenou a hodnotnou realizaci pak považuju tiskárnu Karmášek od pražského architekta Ivana Kroupy, která stojí v Pekárenské ulici. To je přesně ten případ, kdy se skvěle propojila osobnost investora s architektem, a na výsledku je to vidět.
V čem je tak výjimečná?
Líbí se mi jak esteticky, tak z hlediska funkce. Heraklitové desky z dřevitých vláken jako nevšední obklad fasády, ale i půdorys budovy, která rámuje vnitřní nádvoří a vytváří dojem kampusu. Je také skvělé, že soukromý investor vytvoří z ničeho nic výstavní prostor a pořádá tam různé akce pro veřejnost. Je to jeden z těch případů místní moderní architektury, který bych rád komukoliv ukázal a nestyděl se u toho.
Za co byste se styděl?
Třeba za ten památník na počest letců 2. světové války, který stojí před poštou. Nevím, jestli ta laminátová hrůza může sloužit k uctění něčí památky. Na jeho stavbu město taky původně vyhlásilo architektonickou soutěž, ale návrhy údajně byly příliš abstraktní, takže nakonec byla prohlášena za neúspěšnou a památník vytvořili čtyři nadšení důchodci. Je to určitě záslužný počin, ale mám dojem, že ten pomník by si zasloužil o dost víc. O tom danajském daru sochy Přemysla Otakara II. nemluvě. Nešťastné je i naše studentské ghetto za městem na Branišovské, koleje a menza. Studenti tak prakticky žijí úplně mimo veškeré dění. A ty nové budovy, které tam vznikají, ty to také zrovna dvakrát nezachraňují.
Jak vy sám se momentálně snažíte zachraňovat České Budějovice?
Nevím, jak moc je to záslužné, ale snažím se dělat svou práci nejlépe, jak umím, a za žádnou cenu ze svého standardu neslevovat. I kdyby to mělo být za cenu odmítnutí zakázky nebo ztráty investora. Jsem totiž přesvědčený o tom, že když budou architekti pořád ohýbat hřbet, nikdy se tu nic k lepšímu nezmění. A i když bych si asi klidně mohl postavit svůj vlastní dům na rodinných pozemcích v Jivně u Budějovic a naplnit zažitý standard, neudělám to. Radši ty pozemky budeme dál zalesňovat a přespávat na gauči v ateliéru.
