Vybavíte si váš první den v Jihočeském divadle?
Úplně přesně. Šli jsme s mým tehdejším manželem Ladislavem na nábřeží podél Malše. Měla jsem hroznou trému, přestože už mi bylo 28 let a měla jsem za sebou krásné sedmileté období v Uherském Hradišti. Věděla jsem, že tady začínám zase od nuly. Byla mlha, vlhko a mně šíleně zplihly vlasy. Vypadala jsem strašně. Muž rychle běžel k vlásenkářkám a poprosil je, aby mi udělaly něco s vlasy. Dodnes na to vzpomínají.
Daniela BambasováNarodila se 11. listopadu 1954 v Praze. Už během studií hudebně-dramatického oboru na konzervatoři zpívala s kapelami. V prvním angažmá byla ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde působila sedm let. Na podzim 1982 nastoupila do činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Dodnes zde nastudovala desítky velkých rolí, patří k nejoblíbenějším tvářím. Získala 12 sošek ceny Jihočeská Thálie. Hrála i v televizních seriálech. Její syn Daniel Bambas je také úspěšných hercem, je ve stálém angažmá v Divadle na Vinohradech. Bambasová pravidelně spolupracuje i s rozhlasem, věnuje se i dabingu. V této sezoně ji čeká role v představení Kalifornská mlha, které má premiéru 8. prosince. |
A pomohlo to u nových kolegů?
Bylo to zvláštní. Někteří lidé nás přešli bez povšimnutí. První, kdo se k nám vrhnul, byl Pepa Bulík, který nás srdečně přivítal. Jiní byli spíš strozí, panovala tu atmosféra takové nedůvěry. Byli jsme dvě nové tváře, v některých hercích to vyvolávalo divné pocity.
Kdy jste se v Českých Budějovicích začala cítit dobře?
To trvalo dlouho. Nejhorší byl první rok. Dokonce nás projednávali i na schůzi, že jsme nezapadli dobře do kolektivu. Ale to bylo tím, že jsme s mužem odmítali přistoupit na některá pravidla, která tu panovala. Různé skupinky se mezi sebou nebavily. Neřešila jsem jejich osobní vztahy a dodnes jsem si to udržela. Měla jsem tu sestru, časem se do Budějovic přistěhovala maminka. Trávila jsem spoustu času s rodinou. Našla jsem si nový okruh známých. Navíc synovi Danovi byly po mém příchodu dva roky, takže to bylo všechno náročnější. Když mu byly čtyři, tak jsme se s Ladislavem rozváděli, což byla další nepříjemná etapa. Teprve potom jsem se tu začala cítit dobře.
Od začátku jste hodně hrála. První velká role byla Maryša.
Na mě navíc tehdy vyšla premiéra, což vyvolalo nelibost v souboru. Byla jsem zvyklá hrát velké role. Maryšu jsem brala jako další práci a snažila jsem se ji udělat, jak nejlépe jsem uměla. Je to krásná role. Divím se, že se tu už Maryša nehrála.
Jaké další postavy byly pro vás zlomové?
Stěžejní byla třeba Antigona, která oscilovala s dobou. Vzpouru mládí brali hlavně studenti jako odpor proti režimu. Potom přišla Jeptiška, velké náboženské téma. Šla jsem z jedné velké role do druhé. Po revoluci přijížděli hostující režiséři. Krásná práce byla třeba Elektro má lásko, spolupráce s Kačerem, Menzelem, v srdci mám stále Isadoru Duncan ve hře Když Isadora tančila.
A v posledních letech jsou pro vás klíčové dvě postavy. První je Teta Kateřina v Saturninovi, kterou hrajete v kuse už neuvěřitelných 12 let.
Tetu Kateřinu jsem brala jako takovou normální roli. Vůbec jsem nečekala, že to budeme tak dlouho hrát. Hodně tomu pomáhá i improvizovaná předscéna Květinka Marta. Mám to představení pořád moc ráda, všechno klape, drží pohromadě, obsazení je stále stejné a pořád má dobrou úroveň. Přestože se my i scéna pomalu rozpadáme.
A co pro vás znamená zpěvačka Florence Jenkinsová z úspěšného představení Je úchvatná?
Mezitím byla ještě Ráchel ve Slaměné židli, za kterou jsem byla nominovaná na celostátní Thálii. To byla velká srdcovka, i když měla jen dvanáct repríz. Když jsem poprvé četla Je úchvatná, tak jsem se bála, že to bude trapné. Text mi nepřišel až tak vtipný. Tvrdila jsem, že to bude jako hvězdná pěchota, lidi se budou stydět. Teprve když na generálce řval ve stoje kolega Alexandr Beň „brava diva!“, tak jsem zjistila, že to funguje. Nakonec je z toho hit, lidé chodí opakovaně. Moc si to užívám, i když je to pro mě fyzický záhul. Dva dny si potom lížu rány. Ale moc mě to nabíjí, diváci mi to vracejí.
Jaká nejbizarnější situace se vám stala na pódiu?
Jako Teta Kateřina jsem s kufry spadla na jednoho pána v první řadě. Vymkla jsem si kotník a dohrála s ním celé představení. Od té doby říkám pokaždé Miloušovi: Pozor, tady jsem kdysi spadla. A v Květince Martě jsem si zase zadřela tři obrovské třísky do zadku. Dodnes si na tuhle hru beru ještě jedny tlusté kalhotky, abych tomu zabránila.
Na koho z kolegů často vzpomínáte?
Na všechny a často. Hned se mi vybavuje paní Dagmar Neumannová a Karel Roden starší. To byl úžasný pán, doyen divadla, poslední gentleman. Miloval ženy, předpověděl, že můj syn Daniel bude také jednou herec. Když jsem přišla, bylo v činohře 38 herců, dnes je nás 16. Spousta už jich nežije. Jsem šťastná, že jsem s nimi mohla hrát a zažila je na jevišti.
Doma máte 12 Jihočeských Thálií. Které si nejvíc vážíte?
Samozřejmě všech diváckých, protože mi připadají nejférovější. Velkou radost jsem ale měla třeba i z Jihočeské Thálie od odborné poroty za roli Ráchel ve Slaměné židli, což se moc nečekalo.
Jak se za 35 let proměnili diváci Jihočeského divadla?
Před listopadovou revolucí lidé lístky dostávali často v podnicích a na představení to bylo znát. Pak bývaly hry, které diváci vnímali v kontextu doby. Jakoby měli pocit, že jim někdo otevírá zakázaná vrátka. To jsme měli mrazení, kdy někdo přijde a sejme nás. Dnes je vše povolené, nejsou žádná tabu, ale tím pádem je pro herce těžší zaujmout diváky. Musí být osobnost, mít kvalitní text i dobrý příběh. Dnes se zase vrací satira.
A také i klasika…
Nejsem staromilec a nebráním se experimentům, ale chápu spoustu diváků, kteří chtějí tradiční představení. To, že něčemu dáte jen novou formu, ale nemá to souvislost s příběhem, je falešné a lidi to poznají. Jeden čas ztratili režiséři a dramaturgové víru v to, že diváky může zasáhnout jen silný příběh. A tím pádem se začalo na čas vytrácet herecké mistrovství. Já jsem milovník velkých emocí a velkých příběhů.
Máte ještě nějaký divadelní sen?
Mám, i když ne konkrétní. Byla bych ráda, kdyby pro mě ještě divadlo našlo hru se silným tématem, která by balancovala na pomezí tragiky a komiky. Vím o několika hrách, ty ale nejsou v Budějovicích obsaditelné, protože je nás málo. Mohla bych divákům ještě něco dát, ale to záleží na dramaturgii.
Co vás tu celou dobu drželo? Měla jste někdy chuť odejít?
Do revoluce to nepřipadalo v úvahu. Měla jsem tu rodinu, malé dítě, navíc jsem pořád hrála pěkné role. Byly okamžiky, kdy jsem zvažovala, že se tu na to vykašlu. Po roce 1989 už jsem zase byla ve věku, kdy jsem nechtěla jít do nejistoty. Jeden čas jsem se dokonce bála, že přijde nabídka z jiného divadla. Dnes už mám volnost, jsem v důchodu, kdykoliv si můžu říct, že končím. Nerada bych se vytratila z divadla nouzovým schodištěm. Pokud uvidím, že pro mě není adekvátní práce nebo bych se cítila v poníženém postavení, tak bych skončila.
