Dvaapadesátiletý ředitel bechyňské umělecké průmyslovky Jiří Novotný už prožil se školou, která patří na jihu Čech mezi „rodinné stříbro“, víc než polovinu svého života.
Nejdřív ji poznal jako student, na začátku 90. let do ní nastoupil jako učitel a posledních devět let je jejím ředitelem.
Přitom její vedení přebíral v době, kdy se nejstarší česká keramická škola potýkala s propadem studentů a hrozilo jí, že zanikne.
„Když jsem začal dělat ředitele, zdálo se, že situace školy je beznadějná. Psaly se roky 2008, 2009 a keramický průmysl byl v krizi. Vypadalo to, že se u nás nebude dělat nic. Ta doba naštěstí pominula, během dvou tří let se to úplně otočilo k lepšímu a my se mohli pustit do restartu školy,“ vzpomíná Jiří Novotný.
Přidali obory, aby přilákali více studentů
Prvním krokem tehdy byla změna názvu na střední uměleckoprůmyslovou školu. A to mohlo její vedení udělat proto, že ve škole postupně zavedlo tři nové obory - průmyslový design, grafický design a multimediální tvorbu, které rozšířily původní úzké zaměření jen na keramiku.
Jiří Novotný (52 let)Do deseti let vyrůstal v Karlových Varech, pak se rodina přestěhovala do Bechyně. Vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni, obor výtvarné zpracování keramiky a porcelánu. Po maturitě pracoval rok v bechyňském Jihotvaru a poté začal studovat učitelství pro základní školy na Pedagogické fakultě v Plzni. V prvním ročníku přestoupil na Pedagogickou fakultu do Budějovic na obor výtvarná výchova - ruština. Po promoci a desetiměsíční vojně začal v roce 1991 učit na keramické průmyslovce. V roce 2008 se stal jejím ředitelem, dva roky poté byla škola přejmenována na Střední uměleckoprůmyslovou školu Bechyně. Je ženatý, má dva syny ve věku 18 a necelé čtyři roky. Mezi jeho záliby patří výtvarné umění a z něj nejvíc keramika, rybaření a četba, především ruská klasická literatura. |
„Třeba obor grafický design jsme připravovali od úplného základu a dneska je na tom velmi dobře, stále na něm máme převis. Můžeme nabízet patnáct studijních míst a přihlášek máme dlouhodobě dvojnásobek,“ říká šéf bechyňské uměleckoprůmyslové školy.
Ačkoli se mu podařilo díky sázce na širší uplatnění absolventů přitáhnout nové zájemce o studium a škole odpadla existenční starost, ani dnešní výuka není jednoduchá.
„Žáci se od doby mých učitelských začátků výrazně změnili. Devadesátá léta byla pedagogická idyla. Jednak byl výrazný převis zájemců o studium a předpokládali jsme, že jdou na obor, který je bude bavit a budou ho dělat rádi. Skutečně byla radost učit i komunikace se studenty byla jiná. I v tom, že tehdy ještě nebyly moderní technologie, nikdo nemačkal tlačítka telefonů. Studenti si dřív napsali tahák, teď si ho nepíšou, ale pošlou. A samozřejmě ta generace je jiná, dětí je málo, škol hodně, takže bojujeme o každého studenta a žáci vědí, že když se nedostanou tady, vezmou je jinde,“ líčí Jiří Novotný.
Přestanou chápat Cimrmana
Dnešní žáci tak mají logicky nižší motivaci než v minulosti, kdy se museli o místo na vybrané odborné škole popasovat s několika dalšími uchazeči. Novotný je skeptický i k současnému velkému rozmachu moderních technologií ve výuce.
„Já jsem staromilec, přestože jezdím v autě, a ne na koni. Pokrok se nezastaví, ale někdy si myslím, že je toho až moc a že role učitele je jiná, než udělat prezentaci a tu dětem pustit, byť s jejich aktivní účastí,“ přemítá a jako velký příznivec Divadla Járy Cimrmana se obává, že dnešní studenti už nebudou schopni smát se brilantním vtipům fiktivního českého génia.
„Žáci kvitují dnešní kritiku memorování nebo biflování, a protože vědí, že spoustu věcí najdou na internetu, nezatěžují si hlavu učením. Už je ale vidět, že jim unikají souvislosti, že si třeba nespojí češtinu s výtvarnem nebo obecný dějepis s dějinami umění a třeba s literaturou či hudbou. Říkám si, že možná toto už je poslední generace, která je schopná smát se vtipům z Cimrmana, protože oni nebudou vědět, čemu se smějí. Koho bude zajímat nějaké mocnářství?“ uvažuje.
Bechyňskou uměleckou průmyslovku, kterou vystudovala i jeho maminka a teta, vnímá jako srdeční záležitost a je hrdý na dlouhou řadu jejích slavných absolventů včetně „nevýtvarníků“ Karla Kryla, Karla Rodena či Jana Kačera. Sám je přesvědčený, že posláním střední školy není vychovávat umělce, ale dobře naučit žáky řemeslo.
„Nemám umělecké ambice, nemyslím si, že budu dělat něco, co bude posouvat výtvarné umění úplně někam jinam. Baví mě řemeslo, protože bez toho se keramika podle mě pořád dělat nedá. Zastávám názor, že i když se chce někdo věnovat umění, napřed by měl zvládnout řemeslo. A myslím si, že poslání střední školy je především tohle, ne hustit do studentů, že jsou nějací velcí umělci,“ vysvětluje výtvarník Novotný.
Spolu s dalšími kolegy ze sborovny (mimochodem, mezi 26 stálými učiteli je jich polovina absolventy bechyňské umělecké průmyslovky) je členem výtvarné skupiny nazvané Devět+, jejíž díla jsou často k vidění na výstavách. „Snažíme se nejen učit, ale také ukazovat studentům, že jsme schopni sami něco vytvořit,“ konstatuje věcně.
Rád rybaří na Lužnici
V současnosti mu většinu mimopracovního času naplňuje jeho mladší syn, kterému jsou necelé čtyři roky. A protože ho baví pracovat rukama nejen v roli výtvarníka při točení keramiky na kruhu či modelování postav, s chutí relaxuje třeba při výrobě nábytku.
„Vysloveně mě těší dělat různé práce v našem domku. Baví mě práce se dřevem i zedničina, na baráku jsem schopný si udělat všechno kromě elektriky a vody,“ popisuje.
A vždycky je pro něho svátkem vyrazit na ryby. Rybaření se věnuje odmala, až do osmé třídy byl dokonce přesvědčený, že se jednou bude rybařinou živit a z devítiletky zamíří na rybářskou školu do Vodňan. Přestože nakonec upřednostnil keramickou průmyslovku a učitelství, k vodě ho to s prutem neodolatelně táhne dál.
„Rád chodím na ryby na Lužnici. Měl jsem štěstí, že jsme jezdili na prázdniny do Bechyně, takže jsem byl u řeky odmalička. Lužnice je krásná neregulovaná řeka a chytám v ní cokoli. Potěší mě každá ryba, nehoním se za rekordy,“ líčí nadšený rybář.
Na svých úlovcích si ale nepochutná. „Chytám tak, že stejně všechno, co ulovím, zase pustím. Když si chci dát rybu, jdu si ji koupit,“ dodává s úsměvem Jiří Novotný. Každý pobyt v přírodě u důvěrně známé Lužnice je pro něho mnohem větší potěšení, než vyjet na populární rybolov na moře, jezera či řeky do Norska.
