Co všechno jste v Brestu navrhli?
Soutěž jsme vyhráli už před rokem, potom jsme návrh rozpracovávali podle diskusí s městem a klientem. Teprve v pátek jsme obdrželi schválení architektonického řešení. Jedná se o multifunkční vnitroměstský projekt v centru Brestu, který zahrnuje pěší třídu, park, nábřeží, obchodní centrum, wellness, hotel, koncertní sál, multiplex, kanceláře a propojení obou částí města ležících na březích řeky Muchavec lanovou dráhou zapojenou do systému městské hromadné dopravy.
Kdy by se mělo stavět?
Když vše dobře půjde, tak za rok. Nyní nás čeká práce na podrobné dokumentaci a stavební povolení. Je to zcela ojedinělý projekt. Stát bude okolo 70 milionů eur.
Jak dlouho trvalo vytvořit návrh na tak rozsáhlé území?
Pracujeme na návrhu rok, máme urbanistický a architektonický koncept a nyní bychom se měli pustit do jeho rozpracování do architektonického a technického návrhu.
Na začátku 90. let jste byli velmi mladí, přesto jste se s Atelierem 8000 dostali k řadě zajímavých projektů. Jak se vám to povedlo?
Už 1. května 1990 jsme dostali projekční oprávnění. Byli jsme jedni z prvních. O rok později jsme si přečetli v novinách nenápadný inzerát, že nadnárodní investorská společnost spolu se světovým architektem hledá partnera v Československu pro spolupráci. Tečka. Tak jsme tam napsali, vyhráli, a tím jsme se dostali k ING Bank a architektovi Jeanu Nouvelovi. V roce 1991 jsme na půl roku odjeli do Paříže a byli v nejsvětovějším ateliéru, který dělal pro jednoho z nejsvětovějších klientů.
Jaký to byl pocit?
Fantastický. Moc jsme se toho naučili, byla to lekce na celý život. Když jsme se pak v roce 1992 vrátili, mohli jsme lámat skály. Dělali jsme s nimi revitalizaci Smíchova, což je dle mého nejlepší projekt, který se za poslední dobu v Česku udělal. Stavěli jsme Zlatého Anděla. Pak přišla ČSOB v Budějovicích, kde jsme byli poprvé sami. To nás katapultovalo.
Martin KrupauerNarodil se 18. února 1960 v Budějovicích. Zde absolvoval i gymnázium. Původně chtěl studovat filmovou režii, na FAMU se ovšem nedostal. Neuspěl ani v přijímacích řízeních na architekturu. Nakonec se dostal na ČVUT. „Stal se ze mě stavební inženýr, za což jsem dodnes vděčný, protože jsem se naučil řemeslo,“ říká Krupauer. Nakonec Akademii výtvarných umění absolvoval. Kariéru zahájil ve Stavoprojektu v Budějovicích, poté působil v Druposu, kde se setkal s Jiřím Stříteckým. S ním v roce 1990 založil Atelier 8000. Úspěšnou spolupráci ukončilo úmrtí Stříteckého v roce 2012. V současné době má ateliér 45 zaměstnanců v Budějovicích a Praze. Je ženatý, má tři dcery. Kromě práce jsou jeho velkými koníčky plavání a cyklistika. |
Dnes ve vašem ateliéru pracuje 40 kolegů různých profesí. Jak vypadá práce takového týmu?
Nejprve si musíme zjistit, co chce klient. Tato prvotní diskuse bývá klíčem k úspěchu projektu. Pak následují limity parcely – co je v zemi, jak jsou daleko sousedi. Základních dat je obrovské množství. U mě platí zásada, čím složitější parcela, tím lepší dům. Zelená louka a neomezený měšec je průšvih. Když víte, jaká jsou omezení, začnou na tom dva tři klíčoví lidé pracovat. Zavřeme se, vypneme si telefony a bavíme se o tom. Dáme základní směr, který pak posuneme k širšímu týmu. Začnou se dělat modely, ty jsou velice důležité, a rozpracovává se to.
Liší se prvotní myšlenka od finálního projektu?
Někdy to dáte napoprvé, a tak se to i postaví. Jindy bojujete, a to i se sebou, předěláváte na žádosti klienta, úřadů. A na konci je něco úplně jiného než na začátku. Pokaždé je to kus života. Všechno je atypické, nic se neopakuje. A dostat se k nějaké zakázce je nesmírně složité a musíte do toho opravdu hodně investovat. Nejen časem a penězi ale hlavně emocionálně a intelektuálně. Nám třeba vyjde jedna z osmi soutěží.
Na rozdíl od jiných profesí ale po vás něco zůstává...
To je skvělý pocit, ale nemají to tak všichni architekti, mnozí jen prodávají své návrhy. My chceme stavět. To s sebou samozřejmě přináší mnohem víc problémů. Ale to zhmotnění myšlenky je úžasné.
Jste ale odkázáni na jiné lidi, kteří stavbu pak provádějí, ne?
Jste jako dirigent. Když máchne, tak orchestr zahraje. My nakreslíme čáru a třeba 500 lidí podle ní staví. Pro mě je samozřejmě nejdůležitější tým, který mám kolem sebe. Ten vás posouvá. Když máte skvělého statika, můžete vytvářet úžasné věci. Ještědská věž je příklad totální symbiózy architekta a statika. V jižních Čechách třeba Žďákovský most.
To jsou všechno starší stavby.
Je tu i spousta zajímavých moderních projektů. Z našich například IGY. Budova byla původně třípatrová. Museli jsme to přestavět tak, aby tam byla pouze dvě patra. Jenže to byla stavba, která byla vybudována v roce 1936 v rámci opevňování jako vojenský sklad. Když jsme na beton použili sbíječku, objevil se tam jen malý důlek. Statik musel vymyslet, jak to vybourat. Nebo Mercury Centrum, kde jezdí autobusy po střeše. To je ze statického pohledu náročné, protože tam najednou máte dynamické těleso. Je to kombinace mostařiny a domu.
Co se stane s projekty, které v soutěžích neuspějí?
Dají se do archivu. Náš se každoročně rozrůstá o několik metrů. Každý projekt vás posune, něco si na něm vyzkoušíte. Není však možné jednu stavbu použít jinde. Člověk se musí naučit počítat s tím, že řada nápadů skončí jen někde v regálu.
Je nějaký projekt, u kterého vás opravdu mrzelo, že se nerealizoval?
Když zůstanu doma, tak nás hodně zamrzela Slavie. Do toho jsme se hodně položili. Bylo to spojení architektury i našeho občanství. Člověk má vždycky pocit, že musí svému domovu dát něco navíc.
Je pro vás jiné, když navrhujete stavbu na místě, kde to důvěrně znáte, oproti cizímu prostředí?
Cizí je jednodušší, protože tam máte nadhled. Doma není nikdo prorokem, to do puntíku platí.
Býváte nervózní, jak veřejnost vaše návrhy přijme?
My jsme rádi za každou reakci. Přestože nás mnohdy něco mrzí. Je to vždycky tak půl na půl, ať uděláte cokoli. Dnes je složitější to, že se neustále prodlužuje příprava stavby. A stále do toho může někdo vstupovat a diskutovat. Dříve bylo celkem jednoduché získat povolení a složitá výstavba. Dnes je to naopak. Součástí naší profese je i to, že musíme jednat s veřejností. K řemeslu architekta už dnes patří psychologie a sociální empatie. Co si namalujete, musíte umět i obhájit.
Jsou Češi v architektuře konzervativnější oproti západu?
V určitém smyslu určitě ano, je to dáno z velké části 40 lety komunismu. Na druhou stranu byla období, kdy jsme byli nejprogresivnější. Například v první republice jsme byli úplně na špičce. Takže se to vyvíjí.
Jak hodnotíte z hlediska architektury Budějovice?
Budějovice jsou na život úžasně příjemné. Moc měst nemá tak kompaktní historické jádro. Z náměstí projdete „dírou“ a jste na Sokolském ostrově. Sednete na kolo a jedete po cyklostezce. Jihočeši jsou zároveň sedláci, kteří mají setrvačnost, nejucháme nad převratnými věcmi. Pro nás ješitné architekty je to složitější situace. Z hlediska kulturních a veřejných budov nám trochu ujíždí vlak. Máme divadlo v budově, která nebyla určena divadlu. To samé s knihovnou, filharmonií, městskou galerií. Jedinou výjimkou je muzeum.
Jak vaši práci ovlivnila smrt Jiřího Stříteckého?
Byli jsme v celé řadě věcí jako siamská dvojčata, nemuseli jsme mluvit a rozuměli si. Byly i věci, ve kterých jsme byli totálně jiní. Možná proto nám to tak dlouho vydrželo. Nejhorší bylo, že najednou jsem byl na všechno sám. Tohle je řemeslo, kdy jsou pořád nějaké průšvihy, najednou tu nebyl nikdo, komu bych řekl: Hele, tohle vybouchlo, to je problém. A on by mi řekl, abych se na to vykašlal. Rázem si to všechno v sobě musím nosit sám.
