Na fakultě teď připravujete kurz na téma Silní rodiče, silné děti. Na jaře ho budete nabízet veřejnosti v programu celoživotního vzdělávání. Na co bude přesně zaměřený?
Hlavní myšlenkou je podpořit rodiče, aby byli rodinou, ve které všichni rádi žijí, a i když tam dochází ke sporům, jedná se o zázemí, kde jsou respektováni všichni členové. Kurz má 12 devadesátiminutových lekcí a budeme mluvit o tom, co je ve výchově důležité, jaké jsou základní psychické potřeby dítěte, jak mu pomoci v různých situacích. Zaměřujeme se na sebepoznávání a mnoho dalšího. Je určený primárně rodičům, ale můžou ho absolvovat i prarodiče, nebo třeba pěstouni či vedoucí oddílů.
V dnešní době je právě soužití v domácnosti poměrně náročné. Děti se učí online, rodiče mnohdy pracují z domova. Jak tedy udržet v rodině příjemnou atmosféru?
Situace není jednoduchá ani pro jednu stranu, od základu se změnil rytmus chodu rodiny. Je proto třeba, aby si rodiče našli čas s dětmi popovídat. Měl by se dodržovat rodinný rituál, který za normálního stavu bývá takový, že když děti přijdou ze školy a rodiče z práce, společně si všichni sednou a povídají si o tom, co se během dne dělo. Tyto rituály je třeba zachovat. Najít na ně čas, protože celkový tlak dnešní doby může být například pro čtyřčlennou rodinu v malém bytě hodně silný.
Renata Švestková(50 let) Vystudovala Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity, doktorské studium pedagogiky na Univerzitě Karlově v Praze a sociální pedagogiku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Třiadvacet let působí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity, kde učí sociální pedagogiku a problematiku nestátních neziskových organizací. Žije ve Staré Pohůrce u Českých Budějovic. Je matkou dvou dětí. Ráda čte knihy, má ráda přírodu, tramping, věci mezi nebem a zemí, lidi, zvířata a deskové hry. |
Děti se nemohou věnovat svým koníčkům, nechodí mezi kamarády. Jak vnímají tuto situaci?
Děti, které studují doma a mají školu online, nemají situaci vůbec jednoduchou. Byť je komfortní, že ráno nemusí například na autobus, chybí jim ranní rituál. Učitelé zaznamenali, že mnohdy sledují školu z postele, nejsou hned soustředěné. Tím, že nemají možnost potkávat své vrstevníky při aktivitách, které je baví, jejich socializace a seberozvoj nejsou takové, jak by potřebovaly. V různých věkových kategoriích je samozřejmě tato potřeba jiná.
Dnešní generace tráví celkově hodně času u počítače. Nehrozí teď dětem o to víc závislost?
Je třeba mnohem víc zařazovat digitální detox. Rodiče by měli vymezit dětem prostor trávený u počítače. Přesto, že se dnes kvůli covidu musí dodržovat určitá opatření, mohou vyrazit s kamarádem na procházku, samozřejmě s rouškou a rozestupy. Někdy se jim samotným ven nechce, protože nemají cíl. Můžou jít ale třeba vyhodit plastový odpad ke vzdálenějšímu kontejneru a současně tak mít pocit, že udělaly něco pro druhé. Důležité je také chodit včas spát, což se hlavně v období puberty nemusí rodičům úplně dařit. Děti si mnohdy myslí, že můžou propařit u her na počítači celou noc.
Útulky zaznamenaly od začátku pandemie zvýšený zájem o adopce psů i koček. Je teď vhodná doba na to pořídit dětem zvíře, aby měly důvod jít ven, novou povinnost i nového kamaráda?
Celkově mít domácího mazlíčka je velmi dobře. Musí se ale dobře rozmyslet, jestli lidé budou chtít jakékoliv zvíře také potom, co problém s covidem skončí. Není to hračka. Je to další člen domácnosti a péče o něj musí být zachována, aby netrpělo. Jsou ale i jiná řešení, pokud si rodina nechce vzít zvíře domů. Například moje dcera chodí do útulku venčit psy.
Přes veškerou snahu rodičů se přece jen někdy děti doma nudí. Je nuda pro jejich vývoj také důležitá?
Rozhodně. Právě nuda je pak nutí k vlastní aktivitě, my jim dnes hodně servírujeme na zlatém podnose. Volnočasové aktivity mají naplánované, aby neměly prostoje a nedělaly něco nevhodného, ale ony se musí setkat s oběma póly. Je třeba, aby se děti naučily nudit.
Velkým tématem je teď kyberšikana. Nemůže k ní docházet o to více spolu s tím, jak děti tráví víc času u počítače?
To riziko tady je a potkáváme se s tím nejen u dětí. Obecně například v příspěvcích na sociálních sítích můžeme pozorovat, že agresivita roste i v diskusích. Přejít k agresi je velmi rychlé, stačí, aby ji jeden člověk spustil jedním komentářem, a jede to jak lavina. Děti více sledují weby a aplikace, které by jindy nepoužily. A není výjimkou, že když pedagog neumí úplně ovládat technologii, mažou mu třeba výuku, stejně tak si mohou různé věci dělat navzájem.
Některé děti nerady mluví o svých problémech. Jsou znaky, které mohou napovědět, že se něco děje?
Každý rodič zná své dítě nejlépe. Je schopen poznat, že se něco děje, dítě nemluví, zavírá se do pokoje, přestává jíst, nefunguje v běžných situacích. Dodržela bych obecná pravidla – mluvit, ale třeba ne hned. Někdy je potřeba, aby dítě získalo určitou důvěru ve smyslu, vidím, že se s tebou něco děje, ale respektuji, že o tom teď nechceš mluvit. Tlak, který bychom vyvinuli, může prohloubit mlčení. Je třeba dát dítěti prostor, aby samo přišlo, i když my bychom už rádi hledali řešení.
A když tedy přizná, že ho někdo šikanuje? Často nechtějí, aby to dospělý řešil se školou...
Při kyberšikaně i šikaně jako takové existuje řada doporučení, jak postupovat. Je ale pravda, že dítě často nechce věc řešit podle pravidel, která by bylo správné použít. Důležité je, že se s problémem dospělým svěří. Pak je třeba s ním mluvit, říct, že se nám to nelíbí, že za ním stojíme, nikdo nemá právo mu ubližovat, a řešení s dítětem najít společně.
Co když se rodiče přece jen rozhodnou, že věc vyřeší sami hned?
Pokud by rodiče šli například věc řešit do školy, přestože dítě nechce, mohli by mu vlastně přitížit. Rodič mu musí být průvodcem, aby vědělo, že doma má podporu. A pokud bude chtít, aby to rodiče řešili se školou, musí vědět, že tak učiní a nepřestanou, dokud se věc nevyřeší. I samotná škola ale někdy může k situaci přistupovat laxně, pak je řešením i přestup jinam.
A jak postupovat naopak, když rodič zjistí, že má doma agresora?
Opět je důležité komunikovat, zjistit, co ho k tomu vedlo. Nastínit mu, jak by se on sám cítil, kdyby mu někdo ubližoval, a určitě je dobré věci včas zarazit. Stejně tak by měli dospělí mluvit o svých pocitech. Říct agresorovi, že jsou moc zklamaní, mrzí je to, současně je stále jejich dítětem, kterého si váží a milují ho, ale tyto věci nejsou v pořádku.
Měl by přijít nějaký trest?
Je potřeba dítěti ukázat, že když něco provede, přichází důsledek jeho činu. Je to o akci a reakci. Trest, nemyslím tedy fyzický, musí přijít. Kdyby mu to prošlo, nedostal by do života vzor, který potřebuje. Měl by vše vysvětlit, omluvit se. Ale ne stylem, že se postaví se šikanovaným proti sobě a agresor mu podá ruku ve znamení, že příště to bude ještě horší. Když si s tím rodič neví rady, může vyhledat i odbornou pomoc.
Celkově je dnešní doba plná nejistoty a negativních zpráv týkajících se covidu. Je dobré mluvit s dětmi o tom, co se děje, na rovinu, nebo je lepší přibarvit situaci „narůžovo“?
Můj osobní názor, se kterým by možná někteří odborníci nesouhlasili, je říkat věci na rovinu. Jakákoliv lež či výmluva jen kumuluje budoucí problémy. Je dobré, aby děti přijaly, že situace je, jaká je, rodič by měl říct, jaká jsou pravidla, a vysvětlit, že je třeba je dodržovat. I na této době si můžeme najít něco dobrého, třeba nové rodinné tradice. Nemůžeme čekat, až to skončí, nevíme, kdy to bude. Každý z nás má svůj život ve svých rukách. Čas plyne, nepřibývá, jen ubývá, a tím, že budeme na něco čekat, můžeme promarnit spoustu času, který si můžeme užít a mít ho radostný i v této neradostné době.
