„Se Sovětským svazem na věčné časy.“ Tento nápis viděl Danny Liska naposledy 6. května 1978 z okna vlaku v Českých Velenicích.
Dnes je uznávaným autorem v oboru užité malby a uměleckého malířství, ale tehdy to byl 26letý ekonom Zdeněk Liška z Tábora, který mířil se svou přítelkyní do Gmündu. Jakoby na výlet.
„Nevěřil jsem, že vláda komunistů bude na věčné časy. Historie nám dokládá, že žádný režim netrvá věčně,“ zamýšlí se Danny. „Ale zároveň jsem si říkal: Co když se to změní, až mi bude sedmdesát?“
Důležitý podíl při rozhodnutí emigrovat hrála jeho zkušenost z roku 1968. „Lidé spolu beze strachu diskutovali o politice a chovali se jeden k druhému přátelsky. Říkalo se, že bude povolené podnikání v menším měřítku. Na takovou budoucnost jsem se těšil.“
Toužil po profesi výtvarníka, ale tatínek rozhodl, že bude studovat ekonomiku a malování mu postačí jako koníček. Danny se nevzpíral. Předpokládal, že jednou ho ten koníček doveze do svobodné profese malíře a ekonomické znalosti se můžou vždycky hodit.
O plánech na emigraci
V srpnu však přijely ruské tanky, v dubnu následujícího roku na sebe strhl vládu normalizátor Husák. „Lidé ztratili naději. Přízemní postoje začali projevovat i někteří moji vysokoškolští spolužáci. Do komunistické strany vstupovali jen proto, aby mohli budovat kariéru.“
To nebyl případ Dannyho. Nechtěl vstoupit ani do Svazu československo-sovětského přátelství. V jeho prvním zaměstnání v pražském Strojimportu mu místní komunistka vyčinila: „Pane inženýre, jestli do svazu nevstoupíte, tak vám garantuju, že na téhle židli, na které sedíte, budete sedět až do důchodu.“
Danny Liska (67 let)Narodil se 6. prosince 1951 v Táboře. V letech 1967 až 1971 studoval na táborské střední ekonomické škole, roku 1977 absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Pracoval krátce v pražském Strojimportu, pak ve Státní bance československé. V roce 1978 emigroval do Rakouska, kde získal politický azyl a brzy nato státní občanství. V nové vlasti se prosadil ve výtvarné oblasti. Je vyhledávaným výtvarníkem pro výzdoby interiérů a exteriérů budov, zároveň se věnuje volné tvorbě. Vystavoval ve Vídni, Berlíně, Paříži, Amsterodamu, New Yorku a dalších světových městech. Letos mu v Česku vychází kniha vzpomínek na klukovská léta prožitá v Táboře s názvem Lišákova dobrodružství. Žije v rakouském Pöggstallu, s manželkou Marií mají dcery Olgu a Nicole. |
Tehdy jí v duchu odpověděl: Toto se mi na Západě nestane. Ale jak se tam dostat? Nejdřív kalkuloval, že ho tam zavede pracovní cesta. Jenomže jeho úkolem v podniku zaměřeném na vývoz a dovoz bylo jednat jen s obchodními partnery v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku.
Zkusil jinou taktiku. Nechal se zaměstnat ve Státní bance československé. „Bankovní úředníci měli šanci, že jim bude vyhověno v žádosti o devizový příslib. Díky tomu si člověk mohl koupit směšnou hrstku deviz na výlet do nesocialistické země. Nutné bylo také získat výjezdní doložku.“
Na první pokus se to podařilo nejen Dannymu, ale i jeho přítelkyni Marii. Odjeli jako turisté na povolený třídenní výlet do Rakouska. Hned v Gmündu na ně čekal kamarád, aby poradil, co a jak zařídit. Poměrně rychle získali politický azyl.
Mezitím byl Danny v rodné vlasti odsouzen za nedovolené opuštění republiky ke dvěma a půl letům vězení, zatímco jeho partnerku československé úřady úplně pustily ze zřetele. Vůbec jí to nevadilo a v Rakousku si sehnala práci recepční v hotelu.
Zato Danny na práci za přepážkou ani nepomyslel. Měl svůj cíl – stát se profesionálním malířem. „Nechal jsem se zaměstnat jako dělník a ve volném čase jsem maloval, abych pak mohl ukázky prací nosit do grafických firem. Prostě jsem to chtěl. Chtít je pro svobodného člověka ve svobodné zemi rozhodující,“ říká a hrdě připomíná, že od rakouských úřadů nedostal ani šilink podpory.
Když si Marii na podzim roku 1978 vzal za manželku, napsali mu do oddacího listu: povolání tesař. To se hned následujícího rok změnilo.
„V Oberndorfu mě přijali jako grafika do agentury zaměřené na cestovní ruch. Platili málo, ale já byl rád, že jsem udělal první krok ke splnění svého snu. Lidé v okolí vzali na vědomí, že umím malovat. Jednou za mnou přišel kamarád a povídá: Mohl bys mi namalovat jelena na fasádu? V té době bylo totiž v Rakousku obrovskou módou mít fasády domů vyzdobené malbami.“
Hned se začali hlásit další zájemci. O víkendech, kdy měl na tuto práci čas, si vydělal víc než ve všední dny v agentuře. A pak si při procházce po Vídni všiml cedule na radnici, která vyzývala výtvarníky k účasti v soutěži na pomalování obrovských fasád. Ani sekundu neváhal.
„Sice jsem nevyhrál, ale zadavatelé mě pověřili, abych vítězný návrh namaloval na stěnu domu. Díky tomu jsem začal dostávat zakázky v Rakousku a pak i v USA, Kanadě, Itálii, Německu. Při práci jsem začal malovat i volnou tvorbu, o kterou projevili zájem galeristé z celého světa. Konečně jsem se stal umělcem na volné noze. Z pracovních důvodů jsem si změnil jméno ze Zdeňka Lišky na Dannyho Lisku, aby se zadavatelům snadněji vyslovovalo.“
Natrvalo se do vlasti nevrátil
Sám finančně zajistil rodinu a zaplatil školné na zahraničních univerzitách oběma dcerám. Zní to jednoduše, ale byla v tom spousta práce, odvahy a ochoty plnit závazky. A navíc se rodině Liskových stýskalo po babičce a dědovi z Tábora.
„Abychom za nimi směli jezdit, musel jsem československé vládě zaplatit více než 50 tisíc šilinků. To prý byla cena za investice, které do mě společnost vložila před mým odchodem. V roce 1982 jsem mohl poprvé přestoupit hranici z Rakouska do Československa. Od té doby jezdíme do Tábora. Ve druhé polovině 80. let jsem si všiml, že nálada v zemi se pozvolna začíná měnit.“
V sobotu 18. listopadu 1989 mu zatelefonoval otec. „Člověče, včera byla v Praze surově potlačená demonstrace studentů. Lidi se chystají do ulic, tohle je asi konec komunistů,“ ozvalo se ve sluchátku.
Danny sledoval zprávy a 5. prosince se objevil v Táboře. „Město bylo polepeno plakáty o svobodě, na náměstí před zemědělskou školou mluvil nějaký člověk k davu lidí a nikdo ho nezatkl. Pochopil jsem, že v Československu je svoboda. Měl jsem radost, že se to obešlo bez revolučního násilí,“ hodnotí situaci.
Natrvalo se už ale do rodné vlasti nevrátil. Ne kvůli tomu, že celá jeho rodina má rakouské státní občanství. Ale proto, že jeho dcery odmalička vyrůstaly v Rakousku a mají tam kamarády. Kde má člověk kamarády, tam je doma.
„Často jsem dcerám vyprávěl o svém dětství prožitém v Táboře. Poslouchaly s rozzářenýma očima a říkaly, abych příhody sepsal. Teď, když jsem v penzi, se na to konečně našel čas a vznikla kniha Lišákova dobrodružství,“ vypráví.
Od 9. prosince bude k mání v informačním centru v Táboře a pak ji představí v jihočeských knihovnách. „Vydal jsem ji zároveň i jako projev pocty k výročí 30 let od sametové revoluce. Přeji všem mladým čtenářům, aby nikdy za svobodou nemuseli odcházet za hranice, tak jako se to stalo hlavnímu hrdinovi knihy,“ říká Danny Liska.
