Jeden z posledních srpnových dní trávili společně v Drslavicích na Prachaticku. Chtěli si ho zpestřit tím, že sjedou po asfaltové silnici jeden z blízkých kopců. Jen díky duchapřítomnosti jednoho z nich nedopadla tahle legrace tragédií.
Příběh kluků, kteří spolu chodí do šesté třídy Základní školy v Prachaticích, ocenili 7. prosince porotci soutěže Dětský čin roku. „Dostali jsme medaile a pro školu také deset tisíc korun, za které by měla koupit stolní fotbal,“ říkají kamarádi a vzpomínají na událost z konce prázdnin.
„Já jsem měl koloběžku, Jirka pennyboard. To je malý umělohmotný skateboard, na kterém měl zakázáno jezdit. Nějak jsme nevěděli, co dělat, tak jsme si řekli, že ten kopec sjedeme. Dvakrát jsem se Jirky ptal, jestli nechce půjčit moji helmu, přeci jen koloběžka je bezpečnější, ale odmítl ji,“ vzpomíná Jaroslav Šísl.
Z kopce se pustil jako první a měl v plánu zdolat ho s několika zastávkami. V polovině svahu zabrzdil a viděl kamaráda, který prosvištěl kolem něj. „Za zatáčkou se ale ozvala rána, tak jsem na nic nečekal a běžel se podívat, co se stalo.“
Na místě našel Jirku, který se po pádu právě probíral z bezvědomí. Kromě pár odřenin a popálenin od kopřiv si stěžoval na velkou bolest hlavy.
„Vlastně nevím, co se mi stalo, proč jsem spadnul. Jára mi dal napít a mluvil na mě. Kolem projelo auto a motorka, ale nikdo nezastavil. Bylo vedro, tak jsme šli do stínu pod stromy, kde jsem si podle jeho pokynů chladil hlavu tím pitím,“ vzpomíná Jiří Kadlec.
Oba kluci se vydali k prarodičům do Drslavic. „Popsal jsem dědovi situaci a on se šel rychle převléknout. Já jsem vzal z mrazáku mražený květák a chladil jsem s ním Jirkovi hlavu. Pak jsme telefonovali Jirkovým rodičům a mezitím se děda připravoval, že ho k nim odvezeme domů,“ říká Šísl.
Na cestu ještě dostal otřesený chlapec chladicí polštářek, který byl spolu s Járovou duchapřítomností asi rozhodující při záchraně kamaráda. Jaroslav totiž přiznal, že Jirka jel na zakázaném pennyboardu a navíc bez helmy, takže by mohl mít vážné zranění hlavy.
Nejdřív prý rodiče na kluky i křičeli, protože porušili jejich zákaz. „Pak už jsem s nimi jel rovnou do nemocnice v Prachaticích, odkud mě potom převáželi do Českých Budějovic. Tam mi řekli, že mám otok mozku. Díky tomu chlazení květákem se všechno zpomalilo, ještě že z něj nebyla polévka,“ směje se dnes Jiří Kadlec.
Ten si v nemocnici poležel dalších třináct dní a pak byl ještě měsíc doma. Teď už ale chodí bez problémů do školy, jen od oblíbeného tělocviku si ještě bude muset dát půlroční pauzu.
Do soutěže Dětský čin roku oba kamarády přihlásila jejich třídní učitelka Hana Šimková. „Nechtěl jsem se o tom moc šířit, ale pak jsem o našem příběhu napsal slohovou práci. A tak teď rozdáváme rozhovory a získali jsme i peníze pro školu. Jsem hlavně rád, že jsem mohl kamarádovi pomoci. Myslím, že on by udělal to samé, kdybych byl v nouzi já,“ dodává Jaroslav Šísl.
