Tonutí neboli laicky topení se je situace, při níž dochází ke vdechování vody (neplatí pro tzv. „suché tonutí“). Hlavním poškozením je život ohrožující nedostatek kyslíku – hypoxie mozku. Smrt způsobená tonutím se nazývá utonutí nebo utopení se.
Primární tonutí je vdechnutí vody u jinak zdravého člověka. Může postihnout plavce i neplavce, mimo vodu například horolezce při prudkých lijácích v lezeckých komínech. Způsobí je vdechování roztříštěného aerosolu tvořícího se těsně nad hladinou při plavání nebo ležení na vodní matraci za prudkého deště a větru.
Sekundární tonutí vzniká během pobytu ve vodě při jiné zdravotní příhodě, např. při epileptickém záchvatu, při poranění míchy po skoku do mělké vody, při infarktu nebo cévní mozkové příhodě, při zpomalení činnosti srdce ve studené vodě atd.
Sekundárním tonutím však rovněž v terminologii vodních záchranářů označujeme následný otok plic (plicní edém), který se může po tonutí rozvinout i po několika hodinách a vést ke smrti, pokud není postižený řádně vyšetřen a případně hospitalizován ve zdravotnickém zařízení.
Tonutí vzniká v 85 % vdechnutím vody poté, kdy postižený vodu polykal. Při záchranných opatřeních může vodu masivně zvracet. Při podstatně těžším stavu voda pasivně vytéká jícnem a může zatéct při umělém dýchání do plic. Z plic nelze vodu vylít žádnými manévry, velmi rychle se vstřebá.
V 15 % se jedná o suché tonutí, kdy podvědomé (reflexní) uzavření hlasivek, např. po skoku do studené vody zabrání vdechnutí vody do plic, ale vede rovněž k život ohrožujícímu nedostatku kyslíku.
