Poslední týdny druhé světové války už bylo jasné, že nacisté svou pozici dlouho neudrží. Konec války byl na spadnutí, přesto ještě v březnu a dubnu roku 1945 přišly o život stovky Jihočechů.
Na vině zdaleka nebyli jen němečtí vojáci, ale i Američané a Spojenci. Systematickými nálety likvidovali strategicky významné cíle a snažili se zasáhnout vojáky wehrmachtu a jednotky SS. Ne vždy ale svržené bomby našly svůj cíl.
Nejhůře odnesly podobné akce ke konci března České Budějovice, jež byly nálety těžce poškozené.
„Na konci dubna se obětí ničivého hloubkového náletu staly také Mirotice na Písecku, kde byli cílem útoku němečtí vojáci, ale i uprchlíci stejné národnosti, již opustili své domovy ve Slezsku,“ líčí historik Filip Vojtášek v knize Pod palbou hloubkařů.
Spojenci si tak připravovali půdu pro svůj vstup na území protektorátu, k němuž se od konce dubna s jistotou schylovalo. Podle předešlé dohody měla takzvaná demarkační linie, která určovala hranici postupu Spojenců i Sovětů, vést souběžně s česko-bavorskou hranicí. Kvůli zpomalenému postupu Rudé armády od dobytého Berlína a také z východu se však obě strany už dříve dohodly na posunutí linie na ose Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice.
Příkaz k postupu směrem na východ přišel od amerického velení už v pátek 4. května ve večerních hodinách, jednotky se tak hned další den ráno vydaly osvobozovat západní Čechy. K současným hranicím Plzeňského a Jihočeského kraje se dostaly o další den později.
První američtí vojáci se ještě téhož dne objevili ve Strakonicích a ve druhé větvi pokračovali podél jižního okraje Prachaticka až do okolí Frymburku na Šumavě, který byl tehdy součástí Sudet.
Mimořádně svižný postup 12. americké armády znejistil také příslušníky gestapa na jihu Čech, kteří rychle ztráceli svůj vliv a sílu v jihočeských sídlech. České Budějovice opustili ve stejný den, kdy Američané zahájili mohutný postup na východ.
Právě 5. května také vypukla celonárodní série povstání českého lidu, jejíž centrum bylo v Praze. To gestapáky ještě více vystrašilo a uspíšilo jejich dlouho připravovaný odchod.
„Snažili se dostat přes Šumavu zpět do německé Říše, ale kvůli rychlému postupu Američanů byl další organizovaný přesun nemožný. Stiskem ruky a předáním 500 říšských marek se tedy rozloučili s velitelem a dále jednal každý sám na vlastní pěst,“ přibližuje události historik Miloslav Pecha v knize Českobudějovicko v době nacistické a osvobození 1939–1945.
Většině příslušníků gestapa se ale skutečně podařilo uprchnout. „Měli už předem připravené falešné dokumenty a krátce před útěkem systematicky likvidovali veškeré záznamy v archivech. Podobný postup se týkal většiny jihočeských měst, kde gestapo působilo,“ vysvětluje budějovický historik Jan Ciglbauer.
Rychle se šířící zvěsti o Pražském povstání podpořily domácí odboj napříč všemi regiony a na světlo světa se tak dostávaly doposud ilegálně vedené místní i okresní národní výbory. Například v Písku se ještě téhož dne chopily zbraní skupiny odbojářů a donutily Maďary sloužící wehrmachtu odevzdat zbraně výměnou za příslib potvrzení loajality českému obyvatelstvu.
V lesích okolo města se ale stále pohybovalo velké množství dobře vyzbrojených německých vojáků. „Nejhorší situace byla poblíž Podolského mostu a Zvíkova. Vojáci se zde snažili promísit s civilním obyvatelstvem tak, aby mohli společně padnout do amerického zajetí,“ popisovaly tehdejší situaci Písecké listy dne 11. května 1945. Právem se totiž obávali toho, aby se nedostali do sovětského zajetí, kde jim hrozily nejvyšší tresty.
Náměstí zaplnila technika
Vraťme se ale zpět do Českých Budějovic. Zatímco gestapo prchlo už 5. května, Američané se k městu dostali až o tři dny později. Podle jednoho z pamětníků, Richmonda Crawforda, se první vojáci v předsunutých jednotkách do města dostali dokonce už téhož dne.
„Přijeli jsme džípem do Českých Budějovic 8. května, kdy se zde ještě pohybovali Němci. Zdrželi jsme se ale jen krátce, abychom zmapovali situaci, a potom jsme odjeli do Frymburku, kde jsme měli štáb,“ popisoval Crawford své zážitky v dopise z roku 1994, který obdržela redakce tehdejších Českobudějovických listů.
Mezitím se ke krajskému městu blížili také Sověti převelení z okolí Vídně, a to společně s rumunskou podporou. Českých Budějovic dosáhli nejpozději ráno 10. května. Podle předchozích dohod však Američané nesměli město obsadit dříve než oddíly Rudé armády, a tak museli čekat ještě dva dny, než se Sověti k městu dostali.
Společně pak obě armády triumfálně přijely do města, kde je vítaly nadšené davy místních obyvatel. O osvobození Budějovic však už nemohla být řeč, protože válka v Evropě oficiálně skončila už 8. května a Spojenci v té době měli zprávy o nařízení ukončení bojů.
„Náměstí včetně postranních uliček se zcela naplnilo vojenskou technikou. Nadšení nad osvoboditeli nezná mezí. Sovětský generál Vasilij Danilovič Sokolovskij i jeho americký protějšek Morill Ross poté promluvili k lidu a zapsali se do pamětní knihy města,“ líčí detaily z příjezdu vojsk Pecha.
Na příjezd Sovětů v této době čekali také obyvatelé Písku nebo Tábora, obě sídla byla od německých jednotek zcela prostá. Podle dohody o demarkační linii připadala tato města právě pod kontrolu Rudé armády, a zatímco v Písku Američané Němce naháněli po okolních lesích, Tábor podle místní kroniky opustily německé jednotky včetně gestapa už v noci z 8. na 9. května. Sověti se do města dostali až 10. května a byli zde vítáni jako hrdinové.
Podobného přijetí se dočkali už o den dříve také v Jindřichově Hradci, do něhož se dostaly jako první předsunuté jednotky Rudé armády. Ve městě se ale stále nacházely zbytky jednotek SS, těm se ale i díky prozrazení sovětských pozic podařilo z města uprchnout. Následující den do Jindřichova Hradce přijely posily a německá část obyvatel města byla postupně odvedena do sběrných táborů.
Už to naznačuje, že konec války zanechal nesmazatelné šrámy na poválečném soužití českých Němců a Čechů. Jejich část se za pomoci sovětských vojáků rozhodla pomstít Němcům, kteří měli na nacisty nějaké vazby.
„Ty méně šťastné dokonce čekaly i popravy. Dohromady bylo na Budějovicku zastřeleno okolo padesáti Němců, desítky jich také páchaly sebevraždy. Na východě a severu republiky byla však čísla popravených až ve stovkách,“ popisuje květnové události Ciglbauer.
Velká část do té doby nevysídlených Němců byla nakonec odsunuta na základě výsledků postupimské konference a platnosti takzvaných Benešových dekretů. Podařilo se tak alespoň částečně zabránit divokému vylidňování Sudet, které se i na jihu Čech bohužel mnohdy neobešlo bez obětí na životech. Přesto však život Čechů a Němců v těsné blízkosti nadobro skončil.
V článku jsou použity fotografie z archivu třeboňského historika Vladimíra Kose, který se tématu dlouhodobě věnuje. Pokud někdo ze čtenářů uchovává fotografie mapující poslední dny války na jihu Čech, může se s nimi na Vladimíra Kose obrátit prostřednictvím e-mailové adresy kos@treb.cz.
