Duchoň se už spoustu let stará o Pevnostní areál s československými obrannými bunkry, kterým se také říká řopíky. A v neposlední řadě každý rok v srpnu pořádá ukázky vojenských bitev, na které jezdí zájemci z celé republiky.
Nejen k předválečnému období měl vztah už jako malý kluk. „Můj strejda, farář, byl syn prvorepublikového důstojníka a s ním jsem poprvé viděl bunkr. S partou je chodili objevovat a zakreslovat do map a mě brali s sebou. To jsem byl ještě ve školce,“ vzpomíná 43letý Duchoň.
Na prvním stupni základní školy se o lehkém opevnění dozvídal víc a později ho historie druhé světové války pohltila úplně. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let už začal sám mapovat nejen jihočeské opevnění na Šumavě či u Borovan, ale za lehkým opevněním jezdil třeba i na jižní Moravu.
Vojenské věci z druhé světové byly tehdy navíc daleko dostupnější než dnes. „Pak jsem si začal říkat, jestli bych si taky nepořídil nějaký ten bunkr, když se toho armáda zbavovala. V šestnácti jsem poprvé požádal o pronájem objektu na Veselce u Strážkovic, to ale nevyšlo,“ líčí Duchoň.
Od roku 1994 se už ale o Veselku staral, začal shánět původní vybavení a o dva roky později otevřel řopík pro veřejnost. „Takže teď je to 25 let, co se tomu aktivně věnuju,“ vypočítává vojenský nadšenec.
O historii řopíků toho ví opravdu hodně. Kdybyste ho o půlnoci vzbudili a dali mu otázku, kolik tu takových staveb je, bez zaváhání vypálí odpověď. „Na Budějovicku máme zachovaných pět bunkrů z 350 tehdy vybetonovaných. To bylo zhruba osmdesát procent toho, co se plánovalo,“ říká zcela bez přemýšlení.
Před patnácti lety se začala v Duchoňově životě psát kapitola s názvem Slavonice. Začalo to rekreační chalupou a dvěma pronajatými řopíky a skončilo to tak, že s rodinou bydlí v tomto příhraničním městečku nastálo a stará se nejen o jedenáct bunkrů v Pevnostním areálu, ale také o Muzeum 20. století. Nyní si návštěvníci, kterých za rok přijde okolo šesti tisíc, mohou u Slavonic prohlédnout zevnitř tři bunkry, dva z první republiky a třetí pak z doby komunismu. Dobovou věrohodnost doplňují překážky, třeba protitankové „ježky“ či ostnaté dráty.
6. srpna 2018 |
Turisty provází také dcera
„Areál je v hotovém stavu a teď se věnujeme spíš údržbě. Maskování bunkrů je třeba znovu natírat. Před pěti lety jsme k Pevnostnímu areálu udělali muzeum, kde máme expozici zajištění hranice na Slavonicku od třicátých do osmdesátých let. Tam nějaké plány na rozšíření máme, protože současná místnost je nám už malá. Musíme však počkat a něco koupit.“
Duchoň je vyučeným truhlářem. A bylo to vidět i při našem povídání v Masných krámech, když zkoumal stůl v jednom z boxů a chválil jeho kvalitu. O jeho šikovnosti svědčí i přestavba letité Škody Felicia na jezdicí maketu německého tanku Panzer 1. Ten představil v černém lakování s bílým křížem a funkční zbraní také letos v srpnu při bojové ukázce. A diváci byli nadšení.
„Zprvu jsem přemýšlel o maketě československého tančíku vzor 33. Potom jsem tomu chtěl udělat šlapací pohon, jenže to se mi nezdálo. A aby to mělo vlastní motor, to by bylo hrozně složité a musel bych se věnovat jen tomu. To nešlo. Vyřazoval jsem auto a hned mě napadlo, že mám podvozek, který normálně jezdí, a že bych na něj mohl něco dát,“ popisuje Duchoň netradiční přestavbu. Jenže český tank je příliš velký pro šasi z felicie, proto se zaměřil na německou armádu.
Dělají osvětu pro návštěvníky
Přes zimu si nafotil auto ze všech stran, nakreslil plány, v březnu začal stavět a v srpnu už maketa vyjela poprvé do akce. „Pak jsem slyšel lidi, jak se ptají, co to vůbec je? Jak to, že tam nejede Tygr,“ připomíná snad nejznámější druhoválečný tank nejen německé armády. „Tím, že máme naši maketu Panzera, děláme také trochu osvětu a lidi poznávají, s čím vším tehdy Němci bojovali,“ dodává.
Jiří Duchoň do svých aktivit postupně zapojuje i rodinu. Například jeho žena hraje jednu z mnoha civilních obyvatelek v rekonstrukcích bitev a jeho 16letá dcera Michala už po řopících provází turisty. „Moc extra ji to nebere, musela se všechno naučit. Má to jako dobrou brigádu, dostává ode mě deset korun z jednoho návštěvníka,“ usmívá se Duchoň.
Život jeho rodiny se ale netočí jen okolo řopíků, druhé světové války či období první republiky. Když má čas, jezdí rád na kole nebo si spluje řeku.
„S dětmi třeba vyrazíme někam do kempu pod stan a tam jezdíme na kole. A když mám čas, tak rád vystupuji na jiných bojových ukázkách jako československý nebo německý voják. A tam nemusím nic řešit, to je paráda,“ říká muž, kterému učarovaly staré časy i podoba málo osídleného českého pohraničí. Jako právě na Slavonicku, kde už řadu let bydlí, ale prozkoumávat tamní okolí jezdil už dávno předtím.
„To byly doby těch devadesátých let, všude prázdno. Když jsem někam k čáře přijel na kole, tak na mě čuměli jak na blázna. Dnes je to tu úplně jiné, všude jsou značené cyklostezky, penziony a hodně turistů. Což je ale pro nás jedině dobře,“ přiznává Jiří Duchoň.
