Horší adresu v občanském průkazu mít v Táboře zapsanou nemůžete. V budově jsou holé zdi, špína a zápach. Město tam stěhuje neplatiče.
Poznáte ho už z dálky. Z oken visí mokré oblečení, před budovou jsou zničené dětské kočárky, sedačky, křesla nebo staré spotřebiče.
Už v první chodbě je vám jasné, že špína, poničené a otlučené zdi, vyvrácené dveře z pantů, počmáraný nábytek a všudepřítomný zápach jsou tím nejmenším, co nás má překvapit.
Dům u řeky Lužnice patří podle zprávy krajského úřadu mezi 16 vyloučených lokalit na jihu Čech, kde žijí sociálně slabí, kteří mohou o své bydlení přijít kvůli novele zákona o sociálních příspěvcích, s níž přišel stát.
Novela obsahuje podmínky, podle nichž se vyplácí rodinám žijícím na hranici chudoby dávky pomoci v hmotné nouzi a příspěvky na bydlení. Dosud mohli lidé získat příspěvky na bydlení i na předražených a zchátralých ubytovnách. Vyplácely se na osobu.
To teď skončilo - dávky se rozdělují podle velikosti pronajatého bytu či pokoje a od května budou úřady práce a stavební úřady kontrolovat, zda tyto ubytovny splňují „standardy kvality bydlení“.
To znamená, zda se vůbec v prostorech, kde stát dotuje bydlení, dá žít, pokoje mají plochu minimálně osm metrů čtverečních a stavba splňuje podmínky pro požární bezpečnost a ochranu zdraví - má záchod a koupelnu, vytápění, větrání a regulaci vnitřní teploty.
To ale spousta ubytoven či bytů, včetně těch městských, nebude splňovat a lidé tak o tyto dávky přijdou.
Mám 1+1 a je nás tu devět lidí
Míříme do prvního patra za 32letou Žanetou Dumkovou. Ta bydlí ve Fišlovce šestnáct let. A celou dobu má jediný sen: dostat se odsud.
„Dneska mám 1+1 a je nás tu devět lidí. Manžel, já, matka, děti a manželův syn,“ vypráví Dumková, matka pěti dětí na mateřské dovolené. V domě platí za jednu z mála, která se snažila něco změnit. Spolu se sousedy vyštukovali a vymalovali chodbu.
Ta je dnes znovu omlácená, počmáraná, ze zdí koukají dráty elektřiny a na konci chodby je potemnělý záchod bez světla. Tedy záchod - špinavá zahnědlá poničená záchodová mísa, okolo ní poházené kousky toaletního papíru a po zdech plivance.
Dumková byla ve Fišlovce pět let domovnicí, snažila se lidi předělat, ale marně a dnes už na vše rezignovala. Snaží se žít po svém, nemít dluhy, platit nájemné 3 700 korun za dvě místnosti a za každou cenu se z Fišlovky dostat.
„Proč by sem město něco investovalo, když za rok je vše zničené. Lidé si toho tady neváží a vše zničí, tak raději dává Tábor peníze tam, kde se lidé chovají líp. Tady nejsou podmínky pro život, chci se odsud do konce roku dostat, pronajmout si normální byt,“ říká Dumková a popisuje, jak vypadají jednotlivé byty.
Její jedna plus jedna je skoro luxus. Skromně zařízený byt se spoustou kýčovitých věcí je ve Fišlovce prostě nadstandard. Teče v něm voda, pravda studená, funguje elektřina, má sporák. „Dříve jsem tu bydlela v jedné místnosti se dvanácti lidmi,“ srovnává Dumková a okřikuje jedno ze svých dětí.
Za pár minut hovoru na chodbě okolo proběhlo snad dvacet dětí, do toho se domem trousí mladíci ve značkovém oblečení, se zlatými řetězy kolem krku i na zápěstích. „Je tu tak třicet, pětatřicet rodin, přesně nevím. Problémy tu dělá pár mladých, kteří všechno zničí,“ doplňuje Dumková.
Někteří začali platit nájem
Uprostřed chodby, hned naproti vysloužilé staré ledničce, na níž stojí kastrol se zapáchajícími těstovinami, jsou hnědé otlučené dřevěné dveře. Za nimi bývalá spíž, sklad. Dnes „klubovna“ mladých, odkud se ozývá cikánský čardáš hraný na klávesy.
Mezi haldou haraburdí, rozmlácenými tříkolkami, dětskými kočárky, počmáranými skříněmi a hromadou dříví sedí na omšelém bobíku mladý Rom a vyhrává na klávesy, které rozhodně nevypadají lacině.
„Budeme kapela,“ říká jeden z Romů a ukazuje na skříň, kde je - s desítkami hrubých chyb - napsané složení kapely. Jen pro představu: bubny jsou bycí, housle hušle a někdo se samozřejmě musí postarat o ‚spěv‘.
Mladíci, nutno uznat, mají muziku v krvi. Hrají ale tak hlasitě, že z hudby, která má stále dokola stejný podkres, vám za chvíli třeští hlava. Z obyvatel to ale nevadí nikomu. Po chodbě se šourá těhotná žena ve vytahané špinavé noční košili. Kudrnatý muž sedící u kamen v bytě naproti kumbálu s klávesami se jen ušklíbne.
„Hrajou pěkně, ne?“ říká. I on se snažil spolu s Žanetou Dumkovou v domě něco změnit. I on už ztratil ideály. „Opravili jsme chodbu. A vidíte sám. Tady to nemá cenu, tady se někteří chovají hůř než zvířata. Jo, hůř než zvířata,“ řekne rázně muž, který se představuje jako Dezider a vyjmenuje nejčastější potíže lidí: dluhy, krádeže, drogy.
Jeden úspěch ale na Fišlovce mají. Někteří obyvatelé alespoň částečně začali splácet své dluhy za nájemné. „To je pokrok po patnácti letech,“ doplňuje Dumková.
