Při dnešní digitalizaci a internetu si na oblíbenou budějovickou „vědárnu“ v podobě před rokem 1989 vzpomenou jen pamětníci.
Třeba na žádanky, které museli vyplnit podle kartiček v pořadačích a potom třeba týden čekat, jestli se vůbec dohledá patřičná publikace. V jejím podzemí ležely v dobách takzvané normalizace tisíce svazků zakázaných knih. Naštěstí přežily rok 1990.
„Navštěvoval jsem ji jako student pedagogické fakulty. Jiná možnost, jak sehnat odborné publikace, nebyla. Menší podobná knihovna byla ještě v Dukelské ulici. Depozita byla na různých místech, mimo jiné i ve Zlaté Koruně,“ vzpomíná současný ředitel Jihočeské vědecké knihovny Ivo Kareš.
Jako knihovna funguje bývalá Eggertova vila v českobudějovické ulici Na Sadech už více než 70 let. Obklopená zahradou vypadá romanticky.
Kde se tam tato půvabná stavba vzala? Umístění malebné vily uprostřed zahrady při vnitřním okruhu Budějovic dává této pozdně klasicistní stavbě punc výjimečnosti. Je zde jedinou budovou, která stojí mimo pásmo řady dalších domů u parku.
Vila postavená v roce 1859 pro rodinu majitele grafitových dolů Antona Eggerta přežila díky zápisu na seznam kulturních památek až do dnešní doby. Několikrát měla namále. Její původní majitel se zadlužil a na vilu padla exekuce. Dům chtěl v roce 1904 koupit německý spolek Theaterverein a postavit místo něj divadlo.
Na konci 80. let minulého století zase vznikly plány zabrat část jeho zahrady pro trasu trolejbusů a nakonec byla vila v roce 1994 kvůli havarijnímu stavu pro veřejnost uzavřena. Objevily se projekty na její přestavbu. Skutečnost, že se zachovala až do dnešní doby ve své původní podobě, berou milovníci historické architektury s povděkem.
„Je to nádherná stavba na překrásném místě. Jako rodinná vila svědčí o vkusu původního majitele, který do ní vložil nemalé peníze. Kéž by se tak chovali někteří bohatí obyvatelé města i dnes,“ míní architekt a předseda Klubu přátel Českých Budějovic Vladimír Musil.
Kdo byl Anton Eggert?
Podle historických záznamů byl Anton Eggert v 60. letech 19. století vlivným budějovickým občanem a majitelem grafitových dolů na Českokrumlovsku. Narodil se v Českém Krumlově v rodině sedláře, vystudoval techniku ve Vídni a po otci zdědil grafitové doly v Mokré u dnešní Lipenské přehrady.
V roce 1857 už žil a pracoval jako úředník v Českých Budějovicích. Zde také koupil stavební pozemek a plánoval zařídit rodinné sídlo. Jako významnému podnikateli s konexemi a členovi různých spolků mu prošlo nerespektování dané stavební linie v úseku okružní silnice, tehdy Lange Fahrt, dnes Na Sadech, a dům posunul za tuto hranici hlouběji do bloku.
Vila ve stylu pozdního klasicismu se známkami nastupující novorenesance vyrostla v průběhu roku 1859. Pravděpodobně podle původního návrhu pražského architekta Ignáce Ullmana. Někteří badatelé v ní ale vidí rukopis budějovického stavitele Josefa Sandnera a tvrdí, že ten projekt upravil.
Jako rodinné sídlo vila manželům dlouho nesloužila. Anton Eggert zemřel už po šesti letech ve věku 57 let na ochrnutí plic, jeho choť Johanna pak v roce 1904.
Na rodinný majetek padla exekuce. Objekt získala Českobudějovická obchodní a průmyslová komora, která jeho část pronajímala nebo ho používala na reprezentační účely. Z této doby je i záznam v kronice, že 7. června 1924 se v něm ubytoval během návštěvy města prezident T. G. Masaryk.
Eggertovu vilu pak vlastnil krátce Českobudějovický akciový pivovar, předchůdce Budějovického Budvaru, a plánoval v ní zřídit restauraci. Ve 30. letech minulého století vilu získala Českobudějovická záložna, která ji dala k dispozici městu. Radnice do ní chtěla umístit muzejní expozici 19. století. Plány zarazil nástup protektorátu, ve vile po celou válku sídlil německý soud.
V roce 1945 se stala majitelem Eggertovy vily znovu Českobudějovická záložna. Nechala ji městu, které rozhodlo, že bude sloužit jako vědecká knihovna.
„Z korporací podpořily knihovnu Beseda českobudějovická, okresní školní výbor a především Českobudějovická záložna, která poskytla Jihočeské vědecké knihovně umístění ve šťastně položené vile Eggertově na Třídě míru,“ píše 6. června 1946 Jihočeská pravda.
Už v dubnu 1947 sílí tlaky na spojení vědecké knihovny pod lidovou knihovnu na nedalekém Mariánském náměstí. Po kritice ze strany veřejnosti radní městského národního výboru od sloučení ustupují a ponechávají ji jako jedinou vědeckou knihovnu v kraji.
Další ataky pocítila vila ze strany plánů linek městské hromadné dopravy. Léta zastavovaly před plotem knihovny vozy MHD, a hrozilo dokonce zabrání zahrady.
Knihovnu omezil havarijní stav
V roce 1974 prošla vila první rekonstrukcí. Na dobu vzpomíná jedna z nejdéle sloužících zaměstnankyň knihovny Martina Bílkovská. O svazky tu pečuje od roku 1969. „Museli jsme uzavřít studovnu a hudební oddělení v horním patře, protože střechou zatékalo,“ vypráví.
V jejích vzpomínkách je i sklad takzvaného zvláštního fondu ve sklepě vily. Knih veřejnosti nepřístupných. Ty se na seznam zakázaného čtení dostaly z politických důvodů. Díla po roce 1968 nežádoucích spisovatelů si směli vypůjčit zájemci jen ze studijních důvodů a na potvrzení některé fakulty, což se houfně praktikovalo.
Před rokem 1989 vznikly plány a projekty na celkovou rekonstrukci budovy. Projektové studie předložili architekti Jiří Střítecký a Martin Krupauer, z jejich návrhů se nakonec dostalo jen na budovu skladů. Část rozlehlé zahrady získali restituenti.
Od září roku 1999 je velká část knižního fondu ve druhé budově vědecké knihovny zřízené původně jako Muzeum dělnického revolučního hnutí na Lidické třídě. Podle jejího zřizovatele, Jihočeského kraje, má knihovna v Eggertově vile naději, že publikace v ní vydrží nejméně dalších padesát let.
„Ačkoliv připravujeme dostavbu a rozšíření vědecké knihovny na Lidické třídě, její druhá část v ulici Na Sadech bude sloužit dál. V současnosti v ní sídlí vedení knihovny,“ upřesnil její ředitel Ivo Kareš.
Také Martina Bílkovská se ze stálého zájmu o dům s knihami těší. „Chodí sem i stálí klienti, které si ještě pamatuji jako studenty. Dnes je jim sedmdesát i více let. Vila v zahradě se pro ně stala součástí života,“ míní knihovnice.
