Eva Červená se smíchem vysvětluje, že být farářkou Církve československé husitské neznamená jenom nedělní kázání ve sboru, jak si někteří lidé představují.
Eva Červená (63 let)Vystudovala Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze a byla v roce 1973 vysvěcena na kněze. Nejprve působila jako farářka v Mladoticích na Plzeňsku, poté v Mirovicích u Písku. V roce 1994 přešla do Tábora. Je 45 let vdaná za svého spolužáka Vladimíra, ten je od roku 1990 archivářem Církve československé husitské. Spolu mají dcery Alenu (44) a Danielu (29) a syna Petra (40). Těší se ze čtyř vnoučat Jakuba (22), Nikoly (14), Nelly (5) a Aničky (3). |
„Konám nejen liturgickou službu, tedy bohoslužby, biblické hodiny, duchovní péči s dětmi, mládeží a dospělými. Dva dny v týdnu jsem k dispozici pro veřejnost ve farní kanceláři. Chodím i do nemocnice za pacienty, které se snažím povzbudit a posílit v těžkých zkouškách. Navštěvuji osamělé seniory našeho sboru a ještě mám na starosti kolumbárium s tisícovkou uren,“ vypočítává své povinnosti s tím, že navíc bere do ruky koště a mokrý hadr, protože uklízecí služba by byla zbytečně drahá.
Poznamenává, že když bylo nutno v Táboře opravit sbor, byla vlastně i stavebním dozorem, ekonomkou, zásobovačkou a vším, co bylo okamžitě potřeba. K tomu všemu je navíc manželkou, trojnásobnou matkou a čtyřnásobnou babičkou.
„Do mé rodiny ale patří i téměř tisícovka členů našeho sboru. Po Plzni a Budějovicích patříme k největším v diecézi,“ dodává. Rychle poznává, že se v církevní terminologii příliš neorientuji. Proto mi hned vysvětluje rozdíl mezi kostelem a sborem.
„Rodina je základ“
„Zatímco v katolickém kostele jsou uctívány ostatky svatých, naše církev uznává jen Trojici Boží a Marii, matku Ježíšovu. Slovo sbor vzniklo od slovesa sbírati se k modlitbě,“ upřesňuje. Absolvuji minipřednášku na téma zaměření její církve, ale vzápětí mi i prozrazuje, co právě ji přivedlo na kněžskou dráhu.
„Jako dítě potřebujete, aby s vámi někdo jednal vždycky hezky, s úsměvem a pochopením. Z bratra faráře Františka Adamce v Polici nad Metují vyzařoval navíc takový poklid. Pak mě ovlivnil i Luděk Beneš z poděbradského sboru,“ přiznává. Podle ní víra věřícím lidem vždy pomáhala, protože je spojena s nadějí, láskou a odpovědností, ale hledá i pokoru a odpuštění.
Proto vždycky připomíná, že to jsou vlastně klíčové hodnoty v životě člověka. „Máme přece nejen tělo, které je třeba krmit potravou a pečovat o ně, ale také duši. Ta musí být s tělem v souladu. U koho to není, přicházejí problémy nejen tělesné, ale i životní. Souvisí to i s tím, že si neumíme odpustit,“ filozofuje farářka.
Věří, že problém je v tom, že lidé nepřijmou porážku jako zkoušku. Východisko vždy existuje, ale je třeba ho hledat. „Ze zla se dalším zlem nevybabráte. Kdo si myslí, že mír uchrání novou válkou, je podle mě hlupák. Stejné je to ve vztazích. Pokud neumíte odpustit a hledat cestu k pochopení druhého a k pokoře, nedokážete být šťastní,“ říká.
Mladí lidé se dnes podle ní nechtějí ženit nebo vdávat kvůli tomu, aby měli stále otevřená zadní dvířka. Když přijde nějaká, třeba i malá krize, snadno odejdou. A je jim jedno, jestli opouštějí i děti.
„Rodina je přece základ, drží při sobě v dobách dobrých i zlých. Mám pocit, že to, že se rozvádí do tří let snad polovina manželství, znamená totální rezignaci na jakoukoliv odpovědnost. Považuji to za jistou formu sobectví,“ uvažuje. Pro ni samotnou je její rodina nesmírně důležitá.
Celibát u katolických duchovních chápe jako jejich dobrovolnou cestu. Ona sama si vybrala svou církevní cestu i s ohledem na možnost založit rodinu. A protože dnes sama žehná novomanželským párům, považuje za nejhorší okamžiky života, když asi u pěti z nich v minulosti musela do matriky zapsat, že manželství bylo státem rozvedeno.
„Před uzavřením sňatku ve sboru se koná se snoubenci podrobná příprava k této svátosti. Nikoho nepřemlouvám k církevní svatbě, je to jejich volba. Ale když mi jeden mladík řekl, že když jim to nepůjde dohromady, prostě se rozvedou, tak těm jsem slušně ukázala dveře,“ uzavírá toto téma.
Pomáhají Kaňce, Rybce i vězňům
Probereme spolu i řadu dalších zkušeností, ve všech se promítá její víra v Boha. Mrzí ji i to, že řada lidí si myslí, že církevní restituce jsou nespravedlností.
„My jsme v Táboře o nic nežádali. Naše církev dostala jako celek nějaké peníze, ale to není moje starost. To se stát zbavuje povinností vůči církvím, jejichž život více než po 40 let systematicky blokoval. My sami se naopak snažíme dávat potřebným,“ připomíná Eva Červená částku 260 350 korun, kterou v táborském sboru za posledních dvacet let získali v dobrovolných sbírkách při pořádání koncertů a věnovali je sociálně potřebným. Například Klubu Naděje, Kaňce, Rybce nebo vězňům a nevidomým.
„Nikdy nezapomenu na manželský pár, kde paní byla na vozíku a my jsme jim po povodních v roce 2002 přinesli peníze do ruky. Ačkoliv nepatřili do našeho sboru, děkovali nám se slzami v očích za pomoc, která jim, nevěřícím, takto přišla doslova shůry,“ dodává.
Vyprávět by dokázala dlouho o radostech i bolestech, s nimiž se potkává. O těžce nemocné paní, k níž ji rodina nepustila, aby si babička nedomyslela, že už umírá, ačkoliv právě víra jí byla v životě tou hlavní oporou a nadějí. Nebo o malém klukovi, který při bohoslužbách zezadu oběhl stůl Páně a sedl si opět k rodičům na místo s výkřikem, že ta paní farářka je tam opravdu celá.
Dotkli jsme se rovněž vzpomínky z 16. ledna 1969, kdy byla na Václavském náměstí a u muzea viděla nad fontánou u Avie stát tři muže. „Najednou tam byl jen jeden a hořel. Něco křičel, plameny šlehaly snad do dvou metrů a do stran. Všichni jsme k němu běželi. Řidič přijíždějící tramvaje zastavil a hodil na něj svůj hubertus. Na ten zápach spáleného masa nikdy nezapomenu. Dodatečně jsem se dozvěděla, že to byl Jan Palach,“ vzpomíná.
Tehdy se jí vybavilo, že asi nějak takhle musel hořet Jan Hus. Říká, že se dodnes za Palacha modlí, kdykoliv Václavským náměstím prochází.
Je přesvědčena, že oběti v životě musíme přinášet všichni, třeba i jen tím, že se bez hněvu dokážeme dohodnout s člověkem, s nímž nesouhlasíme.
„Měli bychom se umět těšit z maličkostí, které nám každý den přináší. Přece stačí někoho potěšit i milým slovem, nabídnout mu na dlani třeba jen malou naději pro jeho srdce,“ připomíná s tím, že i tohle poznání jí při její práci farářky velmi pomáhá. Ačkoliv už pomýšlí na odchod do důchodu, rozhodně nechce dveře zavřít příliš rychle.
Věci podle ní přicházejí i díky naší víře. A to často ve chvílích, kdy už je ani nečekáme. K tomu hned přidává jako důkaz jednu ze svých životních příhod.
„Namísto o Velikonocích jsem se narodila už 24. prosince vpodvečer. Dali mi navíc jméno Eva a vždycky na mne pod stromečkem čekal jen jediný dárek. Bylo mi to líto. Před řadou let jsme do rodiny přizvali vdovce pana Zdeňka. Stal se sobě i nám takovým náhradním dědečkem. Tehdy mi někdo věnoval poprvé tři balíčky popsané: k narozeninám, jmeninám a Vánocům. Ten okamžik radosti a překvapení za ta léta čekání stál,“ přiznává farářka.
