Trojice brigádníků se sklání k zemi a sází nové stromky. Hlasitě se smějí a povídají si. O zahálce ale nemůže být řeč. Nedaleko za ovocnými sady se tyčí věže temelínské elektrárny, které dodávají zhruba dvacetihektarovým pláním výjimečnou atmosféru.
Stromy opodál už jsou obsypané červenými a žlutými jablky. Nechybí ani sazenice jahod, které tu jsou novinkou.
Sady v Temelíně získal zemědělec Jiří Netík teprve před osmi lety. Hospodaří i v okolí Týna nad Vltavou. Za ovocnáře se nepovažuje, a tak mu s organizací práce pomáhá agronom. Déle než rok v sadech pracují zdravotně postižení lidé, kteří jinde zaměstnání neseženou. Mezi nimi jsou také ti, kteří nemohou pracovat plných osm hodin.
Osmadvacetiletý Tomáš Květenský pochází z Týna nad Vltavou a je po těžké dopravní nehodě. Kvůli poranění páteře má invalidní důchod, nemůže zvedat těžké věci.
„Pracuji tady rok a jsem hodně spokojený. Našel jsem si zaměstnání, které mě baví, a hlavně kolektiv, co mi vyhovuje. Dřív jsem dělal se železem, ale tohle mě vyloženě naplňuje. Neměnil bych,“ říká.
Měli dost práce v kancelářích
Stejně jako on tady pracuje na poloviční úvazek zhruba deset tělesně či mentálně handicapovaných. Začínají vždy v sedm hodin a končí v jedenáct. Všichni pocházejí z Vltavotýnska a do Temelína je každé ráno dopravuje mikrobus.
Kromě postižených jsou mezi nimi i ti, kteří jen zkrátka hledají klid. V posledních letech podle Netíka stoupá počet lidí, kteří jednoduše vyhořeli a psychicky už neunesli stres v běžné práci.
„Je to nový fenomén. Jde třeba o jedince, co dřív pracovali na úřadě. Takové jsme chtěli poslat do kanceláře, ale to odmítli a přáli si být venku na čerstvém vzduchu. Řekl bych, že člověk v dnešní době potřebuje normální práci, za kterou je vidět nějaký reálný výsledek, a to jim ovocný sad dá,“ myslí si Netík.
Před lety využívala rodina Netíků brigádníky na střihání stromů, kdy spolupracovala se spolkem Pomoc Týn nad Vltavou. Teď už je zaměstnává samostatně.
K takzvanému sociálnímu zemědělství se ale dvaačtyřicetiletý Jiří Netík podle svých slov dostal už v devadesátých letech jako slepý k houslím.
„Ta prvotní myšlenka se objevila ještě mnohem dřív, než jsme s tím začali. Na naši rodinnou farmu jezdil na návštěvu pan Rohlena, který má syna s postižením. Byl zároveň šéfem spolku Pomoc a tehdy navrhl, aby vypomáhal u nás a uplatnil se. Bál se, aby neskončil v ústavu,“ popsal začátky Netík.
Dříve se s rodinou věnoval ve větší míře živočišné výrobě, teď rozvíjí sadařství.
Za největší úspěch farmář považuje, že se tu potřební lidé uplatní celoročně. Kvůli tomu vysadili v Temelíně jabloně, hrušky, švestky i třešně a nově i jahody. Po konci jara se sází ve sklenících rajčata, do budoucna chtějí vyzkoušet papriky.
Na farmě jinak podporují bioprodukty. Ty pak přeprodávají do bioobchodů či fresh bedýnek.
Teď je na řadě sklizeň jablek, kterých budou mít v Temelíně na 70 tun, podle agronoma sadu jde o průměrnou úrodu.
„Samozřejmě doplňujeme stav brigádníky, kteří nám vypomáhají. Ale jinak tu mám lidí dost. Ideální jsou skupinky pěti lidí, kdy vždy jeden z nich je zdravý. Lépe se motivují než větší party, takže bych ani víc pracantů nechtěl,“ míní.
Zhruba třetinu mzdových nákladů na zaměstnance hradí farmě úřad práce. „Každý musí dostat minimální mzdu, za hodinu si tu může zdravotně postižený vydělat zhruba 66 korun, někteří dostávají odměny. Záleží, jestli například uklízejí, zametají nebo sklízejí jablka. V základu jde ale o to, že naši lidé jsou užiteční a cítí se tady dobře a o to jde,“ poznamenává Netík, který úzce spolupracuje s charitativní organizací Pomoc.
S tou někdy musí řešit i jiné starosti než sklizeň ovoce. „Někteří se dostávají do finančních obtíží a jsou zatíženi dluhy. Se spolkem Pomoc jim třeba sháníme právníky a řešíme situaci. V zásadě ale může práce tady působit spíše jako příjemná terapie, kde se ty problémy snad i rozplynou,“ doufá Netík.
