Klapka, kamera a jedem! První záběr, druhý, stý, pak střižna, dlouhé diskuse o tom, jestli tahle scéna zapadá, nebo ne. Jenže teď to bude všechno trochu jinak. Režisér filmů Želary a Občanský průkaz Ondřej Trojan se vydal na cestu do nového světa – v neděli 27. července ve Slavonicích začíná jeho první filmovo-hudební festival Slavonice Fest.
Festivalové hity Slavonice FestOd neděle 27. července do čtvrtka 31. července Filmy Koncerty David Koller (po 21:00) |
Zažíváte teď stejnou nervozitu jako před filmovou premiérou?
Je to trochu jiný pocit. Tohle je pro mě úplně nová zkušenost. A tak trochu střelba do úplné tmy. Už jenom proto, že ve Slavonicích se nikdy nic podobně rozsáhlého neodehrávalo.
Takže nejistota?
Ne, to ne, ale velká nervozita smíchaná s dychtivou natěšeností. Je to zkrátka docela velká porce.
A asi se trochu hůř režíruje než film...
U filmu, když vidím první natočené záběry, už cítím, jaká z toho dýchá atmosféra, a pracuju s tím jako s výrobkem. Jenže to u festivalu nejde. Je to amébní hmota, která je absolutně nevyzpytatelná.
A i režisér je tady rázem v úzkých?
Já se snažím vždycky všechno ovlivňovat od začátku od konce. U hraného filmu je pro mě jednodušší vnímat svou práci jako celek. Taky tam jde celkem snadno změnit za běhu třebas koncepci postavy, vyškrtnout nějaký obraz, dá se mnohem víc improvizovat. Tady musí organizace daleko víc klapat. Všechno je to jen v těch čtyřech dnech. Co když třeba bude pršet? Prostě to bude velké dobrodružství do poslední minuty.
Jak vás napadlo uspořádat festival?
To je na dlouhé povídání. Inspiroval mě třeba skvělý filmový festival v Telluride, který se koná ve Spojených státech v jednom městečku ve Skalistých horách, které je menší než Slavonice. Vždycky jsem toužil pořádat něco, co by mělo trochu venkovštější, zábavnější a pohodovější charakter než festivaly ve velkých aglomeracích. Tak je to tady.
Jaký je rozdíl mezi původní vizí a aktuálním programem?
Ten projekt se vyvíjel tři čtvrtě roku, už to ani neumím posoudit. Já jsem se od začátku upínal hlavně k tomu, abych nezabředl do nějaké škatule. Když tady člověk žádá o nějakou finanční podporu, tak komise se automaticky nejdřív ptá na žánr, na zacílení. Ale já chci oslovit jak mladé publikum, tak i svoji generaci. Podobně jako třeba u Občanského průkazu. Tomu jsem podřizoval i výběr programu festivalu.
Setkávání s mladou generací mě moc baví. A tady ve Slavonicích generační průsečík funguje sám o sobě. Slavonice mají vlastně dvě tváře. Přes zimu tady žije asi dva a půl tisíce stálých obyvatel, ale přes léto i třikrát tolik, takže mají charakter skoro lázeňského městečka. Přijíždějí lidé ze všech koutů světa a toto kulturní a generační balábile bych rád obtisknul i do našeho festivalu.
Jak jste se vlastně do Slavonic dostal?
Divadlo Sklep tady na konci 80. let koupilo zchátralý dům, dnešní Besídku. Bylo to hned u hranic a město bylo prošpikované estébáky. A protože my jsme byli takový máničky, tak jsme byli dost pod dohledem. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že jsme neměli v plánu utéct, bylo to všechno tehdy vlastně docela zábavné.
To musely být divoké večírky...
Inu, ano, říkali jsme tomu mladická nerozvážnost.
Co vás ale přimělo trávit tu víc času i mimo divadlo?
S rodinou jsme tu každý rok trávili kus léta a jsme tu spokojení, tak jsme tu před dvěma a půl lety koupili barák, který postupně upravujeme.
Jak se za těch pětadvacet let Slavonice změnily?
To město se po revoluci ohromně probudilo. O domy se začali starat lidi, kteří měli zájem dát je do původního stavu, a město samo je tomu nápomocné. Žije tady spousta činorodých lidí, kteří mají zájem, aby se Slavonice proměňovaly k lepšímu.
Včetně vás...
No, je to zatím malý kousek, ale moc mě to baví. Mám v sobě kus něčeho budovatelského. Rád před sebe kladu nové úkoly, motivuje mě to a dobíjí novou energií, když vidím, že je ta práce hned vidět.
Takže žádné stavitelské peripetie?
Ale ano, ty přicházejí každou chvíli. První rekonstrukční peripetie byla už v tom, že to byly dva domy. Ten jeden byl úplná ruina a my jsme se ve snaze ho zachránit rozhodli rozebrat ho do úrovně prvního podlaží a znova poskládat. Jenže když se sundala střecha, tak puknul, dvakrát do něj napršelo a už mu nebylo pomoci. Tím jsme začali, že jsme půl stavení pohřbili. Ve stejném roce se nám ale taky podařilo zachránit část, která nese gotické prvky.
Kdybyste měl ve dvou větách popsat Slavonice Fest, co byste o něm řekl?
Bude to pohoda. A stojím si za tím, že hudba i filmy, které nabídneme, nejsou rychlokvašky na jedno použití, nýbrž kvalita, která tady zůstane ještě dlouho.
Když pročítám program, můžu si říct: Tohle je Ondřej Trojan?
Je v tom hodně ze mě, je v tom kus nostalgie po hudbě, kterou jsem vždycky měl rád, jako Jasná páka, Vladimír Merta, Václav Koubek, David Koller. A pak i ty novější kapely, které rád poslouchám, třeba Vypsaná Fixa. Těším se i na mladé formace, jako je Circus Ponorka. Zároveň jsem přizval kamaráda, sochaře a filmového fajnšmekra Jardu Rónu, vytvořili jsme mu jeho vlastní sekci, do které vybral velice pozoruhodné filmy.
Budete mít během festivalu vůbec čas na nějaká promítání a koncerty?
Já bych ze všeho nejradši fungoval jako divák. Chtěl bych se podívat na festival z toho druhého pohledu, abych věděl, co funguje a co je třeba do příště změnit.
Na které filmy se těšíte nejvíc?
Jsem šťastný, že se mi podařilo získat jako partnera HBO a že lidé na plátně uvidí kvalitní snímky, které jinak běží jen v televizi, třeba seriál True Detective nebo film The Normal Heart s Julií Roberts. Pak jsem moc rád za filmy jako Nick Cave: 20 tisíc let na zemi, anglický film Frank nebo polské drama Ida. A nesmím zapomenout ani na českou novinku Díra u Hanušovic, režijní filmový debut Miroslava Krobota.
Krobotův debut na Trojanově debutu. Věřil jste od začátku, že tenhle váš počin vyjde?
Chtěl jsem to několikrát odpískat, protože se nepodařilo získat granty, které jsme chtěli, ani neklaplo jednání s velkým sponzorem. Pak jsem se ale rozhodl, že když jsme s tou přípravou tak daleko, že to ani tak nevzdám, a za přispění kamarádů se zuby nehty snažíme na tom neprodělat kalhoty. Je se mnou skvělý organizační tým a velká parta nadšenců, kteří si náš festival vzali za svůj a kteří mu fandí. Třeba nápad s festivalovým dětským koutkem je starý dva dny, přišli s tím sami místní.
Máte nějaký rituál, který vykonáváte před premiérou a který zkusíte i v neděli?
Před premiérami jdu vždycky na zahradu, tam si lehnu do sítě, dvě hodiny relaxuju a jen tak na sebe nechám pouštět myšlenky, o kterých bych chtěl mluvit před lidma, než to vypukne. V neděli to udělám stejně.
