V současnosti vystavuje tento jihočeský fotograf a cestovatel v českobudějovické Galerii Nahoře.
Havlíkovy kroky naposledy mířily do Nepálu, a to letos v květnu.
"V průměru cestuji měsíc až dva. Půl roku dopředu si seženu letenku do Káthmándú, hlavního města Nepálu, a tam už mám známou agenturu, která mi zajistí nosiče a průvodce výpravy, který mi ukáže naplánovanou trasu," popisuje Havlík.
Vybírá si pokaždé jiná místa. Většinou západní tábory osmitisícovek nebo opuštěná místa, kde nejsou žádní turisté. Spolu s úžasnou přírodou ho fascinují místní obyvatelé.
Snímky Jaroslava Havlíka |
Ti lidé mě nenechávají chladným. Nemůžu jít okolo, aniž bych je nevyfotil. Vidím tam to, co se tady už před 500 lety vytratilo. Snažím se zachytit ten skok dějinami nazpátek," vysvětluje.
Spíte ve stanu v zimě sám 12 hodin
Fotí stále na klasický černobílý film a barevné snímky vytváří panoramatickým fotoaparátem na diapozitivy. Digitální fotografie ho příliš neláká.
"Mám ale dobrý digitální foťák v mobilním telefonu a pomalinku se učím, protože proces černobílé fotografie zvolna končí," přiznává.
Výpravy do Himálaje bývají podle Havlíka psychicky i fyzicky náročné.
"Změny počasí, málo jídla, zdravotní problémy. Roli hrají i psychické stavy, protože tam se dějí s duší různé věci. Spíte ve stanu v zimě sám třeba 12 hodin," líčí.
Nejhorší situaci zažil letos, když dostal vysokohorskou nemoc.
"Ač jsem byl víc než tři neděle na cestě a procházeli jsme spoustu vysokých pásem, tak se mi najednou udělalo špatně vysílením. Říkal jsem si, že je konec. Už jsem sděloval kamarádovi číslo karty a rozděloval majetek," prozradil.
Vrátili se proto do výchozího bodu, zůstali dva dny v jedné vesnici a poté se fotograf musel další dva dny nechat vézt na koni.
Útěk z Prahy do Jindřichova Hradce
Havlík žil dlouhou dobu v Praze, kde se vyučil mechanikem a vystudoval strojní průmyslovou školu. V 15 letech však začal experimentovat s fotoaparátem Baby box.
"Fotky jsem vyvolával ve veřejné laboratoři na Vinohradech, což byla místnost rozdělená na malé fotokomory s veškerým zařízením," vzpomíná.
Až později si pořídil zvětšovák a po většinu života používal jako fotokomoru svou koupelnu. Teprve v posledních letech si zřídil pro tyto účely speciální místnost.
V 70. letech dokumentoval českou jazzovou a bigbeatovou scénu a z politických důvodů se rozhodl hlavní město opustit.
"V době, kdy bylo v Praze husto a nepříjemně a většina mých přátel chartistů se stěhovala na venkov, jsem přes židovskou obec dostal možnost dělat správce na židovském hřbitově v Jindřichově Hradci," vypráví.
Na domě má tibetskou vlajku
Tam pracoval čtyři roky, které pro něj byly nezapomenutelné, protože si tam mohl dělat, co chtěl. I přes relativní svobodu mu však policie ztrpčovala život ustavičnými domovními prohlídkami a hrozbami, až se v roce 1982 rozhodl emigrovat do Německa.
V cizině začal chodit s přáteli na túry do Alp a propadl lásce k horám. Když mu kamarádi vyprávěli o Nepálu, nadchlo ho to a při první příležitosti je doprovázel.
V Německu zůstal i po pádu režimu a až v roce 2000 se rozhodl vrátit do Čech. Od té doby žije v Člunku u Jindřichova Hradce v domku, na kterém vlají modlitební praporky a tibetská vlajka.
Havlíkovy snímky si mohou zájemci prohlédnout v rámci výstavy Asijské reflexe v českobudějovické Galerii Nahoře do 16. října.
