Dostal se do míst, která jsou už dnes nepřístupná. Nebo zničená. Viděl fascinující pozůstatky pravěké kultury na Sahaře, setkal se s nomády žijícími v poušti stovky kilometrů od civilizace. Jednou se tam dokonce na hodinu ocitl úplně sám a připadal si jako Malý princ.
Díky fotografii je životní příběh Michala Tůmy neuvěřitelně pestrý. Zrekapituloval ho v pětisetstránkové velké knize, kterou vydal před Vánocemi. Nazval ji jednoduše Fotografie a věnoval všem ženám, které miloval. Snímky z Afriky, Paříže, akty i portréty Bohumila Hrabala nebo Jiřího Menzela doprovázejí jeho vlastní, velice otevřený životopis.
„Nemám problém o sobě psát. Radši všechno řeknu sám, než aby pak o mně někdo vyprávěl nepravdy,“ přemýšlí 68letý českobudějovický fotograf.
Jeho kariéru možná předurčil jeho otec Miroslav Tůma, první jihočeský umělecký fotograf. O jeho vášni však malý Michal téměř nic nevěděl. Na tatínka má jen několik vzpomínek. Zemřel, když byli s bratrem Jirkou ještě malí kluci.
„Mamka nám ten večer hrála loutkové divadlo, taťka rozdělával v kuchyni chemii na fotografie. Přišel a začal žertovat s loutkami. Byl to poslední večer, kdy jsme taťku viděli. Ráno nás probudila mamka s babičkou, šedivé ráno 13. října 1953, obě plakaly, v noci taťka zemřel. Klečel jsem u postele a brečel,“ popisuje v knize den, kdy byl v první třídě.
Michal Tůma (68 let)Narodil se 2. března 1947 v Českých Budějovicích. Jeho otec Miroslav Tůma je považovaný za prvního jihočeského uměleckého fotografa. V roce 1965 absolvoval na Střední polygrafické škole v Praze. Pracoval jako ofsetový tiskař, pracovník reprografického studia a propagační fotograf. Připravil přes třicet samostatných výstav v Čechách i v zahraničí, zúčastnil se desítek kolektivních. Věnoval se dokumentu, aktu, krajině i portrétům. Důležitým mezníkem byl rok 1978, kdy začala jeho spolupráce s UNESCO. Díky tomu fotografoval na Sahaře pozůstatky prehistorického umění i mizející život kočovných nomádů. V roce 1990 založil s celoživotní partnerkou Danou Vitáskovou vlastní fotografické studio a vydavatelství FOTO MIDA. S Danou Vitáskovou se nedávno přestěhoval do Benešova nad Černou. Spolu mají dceru a syna, který také fotografuje a pracuje v Museu Fotoatelier Seidel. |
Byl i na pohřbu Jana Palacha
Už od dětství ho přiváděla v úžas rána v krajině, kdy se všechno probouzelo. Ve městě se zase nemohl vynadívat do kaluží, v nichž se odrážely domy a věže. Otčímem mu byl slavný scénograf Joan Brehms, tvůrce otáčivého hlediště v Krumlově.
Michal doma rád vyprávěl zážitky z výletů, a tak mu maminka navrhla, ať si místa vyfotografuje. Na budějovickém náměstí mu v obchodě koupila východoněmecký foťáček. Prvním snímkem je Petřínská rozhledna z roku 1960, která otevírá i Tůmovu monografii.
Vážněji začal fotografovat na Střední polygrafické škole v Praze. Do rodného města se vracel nerad. „Vadila mi ta provinčnost. Jak jsem mohl, tak jsem ujížděl do Prahy,“ líčí. Po vojně začal pracovat jako tiskař, volný čas podřizoval focení. Nenáviděl tehdejší režim. Když byl v lednu 1969 pohřeb Jana Palacha, neváhal a vyrazil fotit. Vylezl na Staroměstském náměstí na lešení a fotografoval průvod seshora.
Na reportáž se úplně necítil, tak začal tvořit tematické cykly. Jedním z prvních byla Laura v roce 1970, kdy zachytil krásu Bibiany Šimonové, jedné z nejpůvabnějších hereček Jihočeského divadla. Následovaly akty i snímky jihočeské krajiny, v níž vidí křivky ženského těla. „Měl jsem krásný život, byl jsem neustále obklopený okouzlujícími ženami,“ říká.
Odjel s expedicí UNESCO
Zlomový byl rok 1978, kdy vyhrál konkurz a odjel s expedicí UNESCO do severní Afriky a centrální Sahary. Do míst, kde se Antoine de Saint-Exupéry zřítil s letadlem a kam zasadil příběh Malého prince.
„Libye požádala UNESCO o vybudování nového muzea. V tom starém bylo jen řecké a římské umění, ale stará neolitická kultura nomádů jakoby neexistovala. Náš úkol byl pořídit dokumentaci pozůstatků prehistorických skalních maleb, života Tuaregů i berberského a islámského umění,“ popisuje. Když se řekne Sahara, jako první se mu dnes vybaví nekonečné plochy černých kamenů spálených sluncem.
„Písečné duny tvoří menší část pouště. Jedete třeba šest hodin, nad hlavou azurové nebe a všude kolem černo. Dost depresivní. Pak přijedete do písečných oblastí a vše je hned veselejší,“ vypráví.
Hlavně mít pevné boty
Upozorňuje, že při práci v poušti platí nepsané zákony a pravidla jako v jiných extrémních podmínkách. „Důležité je oblečení, musíte být celý zabalený, čepice na hlavě, pevné boty. Vypadáte sice v tom vedru jako blázen, ale má to logiku. Já měl vždy pod rolákem tílko, jak jsem se potil, tak bylo mokré. To mě chladilo. Pili jsme jen teplý čaj. Jednou jsme dojeli k oáze, kde měli hluboko v zemi zahrabaný chlaďák. Jeden kolega si dal limonádu. Já ho varoval, že už večer nepromluví. V suchém prostředí mu do večera odešly hlasivky,“ popisuje.
Často zažívali s misí i zvláštní momenty. Zatímco večer je třeba kočovníci nechali fotit všude a všechno, ráno najednou ani nesměl vybalit foťák. „Jednou jsme přijeli do malé oázy, kde žil samotný chlap s koněm a několika kozami. V okolí sta kilometrů bylo mrtvo. Směli jsme fotit jeho, ale zvířata ne. Byl přesvědčený, že by mu ráno zemřela. Museli jsme to respektovat.“
Když hledali jedny skalní rytiny, museli se s týmem na hodinu úplně rozdělit. „Domluvili jsme se, že každý vyjde jiným směrem, půjde hodinu, pak se vrátí a řekneme si, co jsme našli. Byl jsem na hodinu v poušti úplně sám jako ten Malý princ. To bylo fantastické,“ líčí.
Objektivy měl zanesené pískem
Samotné fotografování v poušti prý nebylo tolik náročné. Nebezpečí hrozilo jen při výměně objektivů a filmů.
„Nemůžete si sednout na zem. Všechno musíte měnit ve stoje. Nad zemí neustále lítá jemný prach. Měl jsem ušité speciální vaky na objektivy. Přesto, když jsem přijel domů a nechal jsem si aparáty u kolegy fotografa čistit, tak říkal, že můžu postavit barák, co jsem v nich přivezl písku,“ směje se.
Podobně jako Saint-Exupérymu i Tůmovi změnila poušť navždy život. Začal se dívat na vše trochu jinak. „Tam zjistíte, že k přežití potřebujete jen pít a trochu jíst,“ říká.
Do Sahary se pracovně dostal celkem čtyřikrát, v budějovickém zaměstnání si kvůli tomu musel vždy vzít neplacené volno. Potom se ještě dvakrát soukromě vrátil. Po revoluci už se však mezi nomády nedostal, výpravu s přáteli do Alžírska zhatila změna režimu a nebezpečí, které v zemi zrovna hrozilo.
Zavítal k němu Hrabal i Menzel
V roce 1984 zahájil Tůma další klíčový cyklus Portréty. Všechno jsou to významné osobnosti, kterých si vážil a chtěl je mít vyfocené. Do ateliéru tak k němu zavítal Bohumil Hrabal, Jiří Menzel, Ludvík Vaculík či Adolf Born.
„Ke všem se vážou krásné příběhy. Fotil jsem filmového teoretika Borise Jachnina a povídali jsme i o Faustovi. Zmáčknu spoušť a blesky najednou začaly stávkovat. Boris zvedl prst a říká: Pozor, je tu s námi Faust. Musíme na kafe. Když jsme se vrátili, vše fungovalo,“ líčí.
Po revoluci vzdával vedle žen hold Českým Budějovicím i Krumlovu. Posledním snímkem je mladá modelka Martina v bílé pěně. Je jaro 2011 a Michal Tůma ze dne na den odkládá fotoaparát. „Něco se ve mně zlomilo, došlo ve mně ke zklamání lidmi. Už nemám potřebu rozdávat krásu, ať si ji každý hledá sám,“ shrnuje a odkazuje na knihu, kde toto období více popisuje.
Jestli je jeho rozhodnutí definitivní, nedokáže dnes říct. Jisté je, že v jeho šlépějích nyní jde syn Martin, který fotografuje v Museu Fotoatelier Seidel.
