Ačkoliv se Pavel Šafr do důchodu ještě nechystá, už teď ví, že za 110 let existence muzea v Českých Budějovicích je jeho nejdéle sloužícím ředitelem. Žádný z těch šestnácti předchozích tam nevydržel 23 let a 6 měsíců jako on. K tomu je ještě třeba připočítat jedenáct let, kdy tady pracoval jako fotograf.
"Rozhodně se nedržím funkce, ale do rekonstrukce za 119 milionů korun jsme se pouštěli s nějakou vizí a koncepcí a já bych rád ohlídal, aby se vše podařilo dodržet," říká 66letý muž, který původně plánoval, že bude ředitelem nejvýše pět let.
Je pyšný, že byl osobně u toho, když padl v roce 2000 denní návštěvní rekord. Na výstavu orchidejí přišlo tehdy 1 556 lidí. Další rekord, 70 tisíc návštěvníků, pokořila výstava Šumava Karla Klostermanna.
Pavel Šafr (66 let)Z rodného Kamenného Újezda zamířil na strojní průmyslovku v Budějovicích. Před 12 lety se do Újezda vrátil do domu, který s manželkou Danou postavili. Mezitím byl dva roky technikem v závodech Škoda, pak studentem budějovické pedagogické fakulty – obor čeština a výtvarná výchova a vzápětí 11 let fotografem v Jihočeském muzeu. Poté pracoval v podnikovém časopisu pro Vodní stavby na vznikající Jaderné elektrárně Temelín a na jaře 1990 se do muzea vrátil jako ředitel. Na šéfovské židli sedí dodnes. Je ženatý, má syna Jakuba (38) a Vladimíra (44) z prvního manželství. |
"Nestačí vymyslet nějakou odbornou výstavu a bez patřičné propagace čekat, že bude plno. Musíme se naučit nabízet i takové, které lidi do muzea přilákají. Už teď chystáme vytvoření vzdělávacího a výchovného centra pro školy, seniory a handicapované," plánuje Šafr.
Dodává, že na nedostatek návštěvníků si také rozhodně nemohly stěžovat houbařské výstavy nebo ty vánoční a velikonoční. Podle něj je to jasný důkaz, že muzeum je místem, které má co nabídnout. Vadí mu, že podle novely školského zákona je návštěva muzea, kina či divadla vymezena jako mimoškolní činnost. Věří ale, že dokážou ve zrekonstruovaných prostorách připravit program pro atraktivní výuku dějepisu, zeměpisu či přírodopisu.
Sám šel do muzea hlavně proto, že ho bavilo fotografování a učitelská kariéra ho rozhodně nelákala. "Na průmyslovku jsem šel proto, že to byla taková kultovní škola. Na pozici technika v budějovické Škodovce jsem během dvou let zjistil, že to není zaměstnání pro mě. A tak jsem se přihlásil na pedagogickou fakultu,"“ vzpomíná s tím, že chtěl studovat český jazyk a výtvarnou výchovu.
Dobře ale věděl, že mnohem větší šanci uspět má na technickém směru, takže začínal jako student oboru fyzika a dílny. "„Hned jak to šlo, tak jsem přestoupil a s ročním přerušením kvůli cestě do Anglie nakonec dostudoval," shrnuje svou školní kariéru. Ačkoliv ho práce v Jihočeském muzeu bavila a pracoval s partou výborných lidí, nakonec po jedenácti letech odešel.
Přiznává, že totalitní praktiky tehdejšího ředitele už nedokázal snášet. Využil možnosti náboru na vznikající temelínskou elektrárnu, kdy mohl ukončit pracovní poměr okamžitě, a nastoupil jako fotograf a redaktor podnikového časopisu Vodní stavby. "Moje žena Dana tehdy pronesla prorockou větu, že se do muzea stejně jednou vrátím jako ředitel, a to se skutečně po pěti letech stalo," konstatuje.
Netušil, že návrat nebude snadný hlavně proto, že teď už s kolegy jako kdysi nestál v ředitelské opozici. "„Kamarádi očekávali, že budu leccos tolerovat, což rozhodně nebylo možné. Myslím si ale, že jsme nakonec společně dokázali řadu skvělých věcí."
Ostatně, on sám předpokládal, že šéfovskou židli bude podle rad amerických školicích manažerů zahřívat nejvýše pět let. Zatím úspěšně míří k naplnění pětinásobného času. Dobře ví, že je ředitel do funkce jmenován, a tedy kdykoliv odvolatelný. "Zjistil jsem, že ty dlouhodobé vize, které musí muzeum mít, nejdou naplnit během několika let. Věřím, že nám se ty naše podaří dokončit," dodává.
Navíc laik ani netuší, že jsou potřeba tak rozsáhlé prostory pro uskladnění fundusu, tedy inventáře. Takže když kvůli restitucím muzeum přišlo o zámek v Komařicích a statek v Bavorovicích, muselo hledat jinde.
"Dnes obhospodařujeme devět objektů. Stálé expozice máme v Trocnově, Žumberku, v budějovickém strážním domku koněspřežky a naší hlavní budově, pak depozitáře v Pašicích, Ledenicích, na dvou místech v Českých Budějovicích a domek na Dívčím Kameni, kde je základna pro výzkum v Blanském lese," vypočítává s tím, že vše má na starosti 60 zaměstnanců.
Zároveň vysvětluje, že díky revizi sbírek, které se musely přihlásit do centrální evidence po roce 2000, muzeum vlastní asi 900 tisíc kusů nejrůznějších exponátů. „Některé věci se vracely v rámci restitucí Leopoldu Hájíčkovi, potomkům starožitníka Starhoně i vyšebrodskému cisterciáckému klášteru,“ přibližuje.
Když podotknu, že s muzeem žije více než polovinu svého života, pousměje se pod vousy. Jen on sám ví, že mu tahle práce vlastně vzala čas na veškeré koníčky. Vzdal se fotbalu, cyklistiky, volejbalu, muziky, fotografování i malování. Plánuje ovšem, že až bude v důchodu, možná se k některým podle fyzické kondice vrátí.
Relaxuje při práci
"Nejlepší relaxace při mém povolání je fyzická práce. Při opravě prvního hodně starého domu jsem se vlastně za pochodu vyučil všem potřebným řemeslům a to se mi pak hodilo," vysvětluje a vypočítává, že má za sebou kromě toho přestavbu chaty u rybníka Dvořiště, zbourání starého domku s volutovým štítem v Kamenném Újezdu a následnou stavbu dokonalé repliky, přestavbu staršího polostatku syna Jakuba kousek od Prahy a chystá se na dřevěnou roubenku.
"Domy jsem postavil, stromy zasadil, syna mám, ale ještě se mi nechce sedět ve volném čase se založenýma rukama," říká s tím, že život ho přesvědčil, že nejlepším motorem úspěšnosti mužů jsou bezpochyby jejich ženy.
