Brodili jsme se čerstvými závějemi, lezli po strmém hřebenu plném skal, zapadali do větví pod sněhem. A teď se zdá, že to všechno bylo marné. První fotopast zaznamenala jen pohyb jediné lišky a pak až náš příchod.
Po otevření druhé malé krabičky jsme ale ještě mohli doufat. Josefa Volfová vložila záznamovou kartu do notebooku, se kterým se táhla celou tu dobu nepřístupným terénem. Vypadalo to bizarně, nejmodernější technika v místech, kam běžně lidská noha ani nezabloudí.
„Tak přeci jenom tady byl!“ oznámila s úsměvem expertka na život rysů z Hnutí DUHA a ukázala nám fotografii rysa pořízenou pár dní před naším příchodem. „Krásný snímek, ale je škoda, že není vyfocený z boku. Takhle jen těžko budeme moci zvíře identifikovat. Nejjistější je to pomocí skvrn na bocích zvířete, které se vždy liší,“ vysvětlila průvodkyně.
Mapováním života naší největší kočkovité šelmy se zabývá už pět let. Nejprve jezdila do Beskyd, poslední tři roky ale tráví stále více času na Šumavě.
Podílela se na mapování výskytu rysů při projektu Trans Lynx společnosti Alka Wildlife, který skončil v loňském roce. A ochranou těchto zvířat se zabývá i dnes, kdy kromě jiného vede i Rysí hlídky dobrovolníků na Šumavě.
Populace rysů čítá podle nejnovějších dat v oblasti od Podkrušnohoří až po Novohradské hory jen šedesát až osmdesát jedinců. V posledních letech potřebuje zvýšenou ochranu. Od poloviny 90. let, kdy jich chodilo na stejném území možná i dvakrát tolik, rysů totiž znovu ubývá. Především kvůli pytlákům.
A aby mohla být ochrana podložena co největším množstvím údajů, pokládají po lesích ochránci přírody, ale i myslivci, lesníci nebo zoologové na vybraná místa fotopasti. Díky nim se mohou dozvědět, jaká zvířata se v lese vyskytují. A získat i přesnější informace o jejich počtu, který je mnohem nižší, než by tak rozsáhlé území sneslo.
Rys je totiž zvíře, které se pohybuje po velmi rozsáhlém teritoriu. Ten samý jedinec se tak dá v krátkém časovém rozmezí pozorovat i na dost vzdálených místech. Může to budit zdání, že je rysů víc. Právě kvůli tomu bývaly jejich počty dříve nadhodnocovány. V poslední době se to daří vyvracet právě díky „usvědčovacím“ materiálům zachyceným kamerou přímo v lese.
„Je samozřejmě nutné vybrat pro fotopast správnou lokalitu, vycházet ze znalostí života jednotlivých zvířat. V případě rysa jsou to místa, kam chodí odpočívat, kde si dělá značky na pařezech nebo kde číhá v záloze na svou kořist. Ideální je svahovitý terén s balvany a houštinami,“ popisuje Volfová.
Právě taková je krajina za Prachaticemi, kam jsme se vydali dvě stanoviště kontrolovat a kterou si rysi mimořádně oblíbili. Například loni tady vznikly unikátní záběry rysice Galadriel i s jejími koťaty. A kolem se pohyboval i rys Luděk, dnes známý hlavně tím, že z Prachaticka doputoval se zastávkou u rakouského Lince až do Novohradských hor (více čtěte zde).
Fotopast vydrží nabitá i řadu měsíců a celou dobu je připravená snímat jakýkoli pohyb. Schovaná je většinou v malé krabičce na stromě. A kromě rysů si všímá i všech mnohem hojnějších zvířat.
Tentokrát na nás čekaly kamery málem už schované za závějí. Výměna paměťových karet a odstranění sněhu ale trvaly jen pár minut a zařízení už byla znovu připravena snímat detaily skrytého života zvířat. „Je dobře, že jsme přišli, protože takhle bychom mohli třeba čtrnáct dní natáčet jen sníh,“ podotkla naše průvodkyně.
Od fotopastí jsme se prodírali terénem zpět k civilizaci. V čerstvém sněhu jsme každou chvíli překračovali dráhy stop různých zvířat. Až těsně u silnice se naše průvodkyně zastavila a ukázala před sebe. Rys tudy musel jít někdy ráno. Otřel se o kmen stromu a pokračoval dál do míst, která jsou jeho revírem.
