Není to typický jihočeský rodinný dům. Stavení uprostřed zahrady v obci blízko krajského města připomíná trochu styl anglické vilky. Uvnitř je salon s vysokým stropem, ze kterého vede dřevěné schodiště na podestu se zábradlím a vstupy do dalších pokojů. Klavír, busta T. G. Masaryka, příborník. Krátký koňský bičík na zdi.
Některé věci jsou drobné artefakty připomínající dobrodružný život jednoho vlastence a velitele československé armády. Generálmajora Františka Fanty.
„Ten styl si přála hlavně babička. Děda sice zažil bydlení v Anglii, líbilo se mu, ale někdy vzpomínal, že Angličané měli doma zimu. Dům přestavěli moji rodiče z jejich chaty, když se děda s babičkou museli odstěhovat z Budějovic. V posledních letech žili skromně. Děda psal prezidentu Ludvíku Svobodovi, se kterým bojoval, jestli by mu nezařídil příspěvek na uhlí, ale ten mu ani neodpověděl,“ vypráví generálova vnučka Libuše Bálková, která s ním prožila poslední dny jeho života.
Nezranitelný princ a táta pluku
František Fanta se narodil 22. února 1891 v Třebíči. Ačkoliv nikdy o vojenské kariéře nesnil, zavlekla ho do ní první světová válka. Jako voják rakousko-uherské armády padl do ruského zajetí a v roce 1916 se tam zapojil do československých legií. Bojoval na Transsibiřské magistrále, v roce 1920 se vrátil domů jako poručík.
František FantaNarodil se 22. února 1891 v Třebíči, zemřel 12. října 1977 v Českých Budějovicích. Československý legionář, za druhé světové války bojoval na západní i východní frontě. Nositel mnoha vyznamenání, mimo jiné i řádu Bílého lva. Po generálu Františku Fantovi je pojmenovaná základní škola a ulice v Kaplici. V rodné Třebíči je od roku 1947 na seznamu čestných občanů. V něm jsou i Emil Zátopek, Edvard Beneš či generál Jan Syrový. |
O jeho sibiřské anabázi vyprávějí deníky, fotografie i vyznamenání. Také roztomilé pohledy z Ruska s kresbami vojáčků, které posílal a jež si přivezl z fronty. Dodnes jsou kromě knih a alb v domě jako památka na legie, jež Fantu přivedly až k rozhodnutí zůstat vojákem.
Po válce absolvoval vojenské školy pro důstojníky a čtyři roky studia reálného gymnázia. Působil jako velitel u pěšího pluku v Praze a později v Českých Budějovicích. Po obsazení Československa a vyhlášení protektorátu utekl v červenci 1939 s Ludvíkem Svobodou do Polska, kde ho při ústupu před Němci zajala Rudá armáda. Od ní se dostal do Francie.
Postupně poznal boje na Středním východě. Po pádu Francie jeho prapor evakuovali do Británie. Pod vedením legendárního velitele Karla Klapálka zažil válku v Africe, zúčastnil se obrany Tobrúku. O jeho odvaze svědčí i to, že ještě ve svých 51 letech absolvoval parašutistický výcvik.
Střely se mu zázrakem vyhýbaly
V roce 1943 ho zlákal na východní frontu plukovník Ludvík Svoboda. Stál u vzniku 2. paradesantní brigády. Na Dukle velel 3. brigádě 1. Čs. armádního sboru a stal se zástupcem velitele Karla Klapálka. Pamětníci tvrdí, že vždy útočil jako velitel v čele a střely se mu zázrakem vyhýbaly. Dostal u mužstva přízvisko nezranitelný princ.
„Vojáci mu říkali táta. Rád se kamarádsky bavil i s nejnižšími hodnostmi. Byl sice přísný, ale snažil se vojákům vyhovět, pokud něco potřebovali,“ říká Libuše Bálková, která podobná hodnocení slyšela od dědečkových spolubojovníků. Sám generál s ní o válce moc nemluvil. O to víc jeho válečná léta zdokumentovaly deníky a vyprávění svědků.
Právě v bojích o Dukelský průsmyk ho opustilo nakrátko štěstí nezranitelnosti. Nepřátelská střela ho zasáhla do hlavy. Spolubojovníci popisovali, že Fanta se po ráně zapotácel a sáhl si na obličej. Chyběl mu nos. K vyděšeným vojákům pronesl: „Toho darebáka bych nechal zavřít. Špatně mířil.“ Ze země sebral zakrvácený zbytek nosu. Zabalil ho do kapesníku a odešel do devět kilometrů vzdáleného polního lazaretu.
A tady se k němu znovu vrátilo štěstí. Lékař mu nos přišil zpátky a po několikatýdenní léčbě se rána zahojila. Zůstala jen jizva.
Vzestup a pád generála
Po několikatýdenním léčení Fantu převelel jeho velitel Ludvík Svoboda z první linie do čela náhradního pluku. V této pozici vytrval až do konce války. Po ní se shledal s rodinou, jeho dcera a manželka prožily okupaci v ženském pracovním táboře ve Svatobořicích, kam je Němci za trest zavřeli jako blízké příbuzné vojáka československé armády.
Z války si Fanta přivezl mnoho vysokých vyznamenání. Jeho hvězda ale svítila jen pár let. Zpočátku pracoval na velitelstvích v Plzni a Českých Budějovicích, byl zástupcem velitele vojenského letiště v Plané. V roce 1949 ho armáda povýšila na generálmajora.
V té době se už o něj zajímala jako o vojáka ze západní fronty rozvědka. V roce 1951 ho armáda zbavila funkcí a poslala do důchodu oficiálně proto, že odmítl vstoupit do komunistické strany.
Ještě jeden záblesk radosti prožil generál Fanta. Když ho v roce 1968 navštívila delegace vysokých důstojníků z Prahy a o jeho příběhu psaly noviny. S rokem 1970 ale opona spadla.
Ve stáří rozjímal u hrobu německého vojáka
„Dědu jsem obdivovala pro jeho laskavost a pokoru. Několik let jsme dokonce bydleli s ním a babičkou v bytě Budějovicích. Vyměřili mu jen tisíc korun důchodu. Babička byla celý život v domácnosti, takže nebrala nic. Podporovali je moji rodiče, pomohli jim postavit tento domek na zahradě, kde měli chatu. Zůstalo mu nakonec pár blízkých přátel z války, fotky, vzpomínky a vyznamenání. Celý život ho navštěvoval doktor, který mu u Dukly přišil nos. Byl lékařem v budějovické nemocnici,“ vzpomíná Libuše Bálková, která za ním jezdila až do posledních dnů, kdy už byl vdovec.
Ve vysokém věku Fanta oslepl následkem zeleného zákalu. Pečovaly o něj jeho dcera a švagrová. Bydliště na vesnici bylo pro generála nakonec vysvobozením z atmosféry 70. let.
Miloval koně, pokud to ještě šlo, pomáhal sousedům se senem. Nikdy si nestěžoval. Občas, třeba po pro něj nepochopitelných zprávách v tisku nebo televizi, si vyšel na kopec za vsí, k neznámému hrobu označenému jen železným křížkem. Tady osamocen rozjímal.
„Najednou třeba zmizel z domu a pak jsme ho hledali. To už hůř chodil, měli jsme starost. Pokaždé jsme ho našli na stejném místě. Seděl na kopci u křížku. Později jsem zjistila to, co tady dávno znali všichni. Ten křížek označoval hrob padlého německého vojáka. Děda to věděl. Byl voják, a tak bral i své válečné nepřátele. Neznal mstu nebo zlost. Jeho životním krédem bylo: Vždy hraj fair play,“ vypráví generálova vnučka.
